Kapitola:
Pridaná: 4.2.2012, 10:53:25
Čítaná: 2644×
Hodnotenie: (počet hlasov: 2)

Poviedka:
Typ: HP fan fiction
Doba: po poslednom boji
Postavy: Bonnie Bonhamová, Hermiona Grangerová
Stručný dej: Každé dievča potrebuje kamarátku. Toto je príbeh priateľstva Bonnie a Hermiony. (písané v češtine)

Literárna forma: próza
Žáner: dráma, dobrodružstvo, romantika

Kapitola: Prológ 1 » Vítejte v Londýně 2 » Přátelství, láska a jiné pohromy 3 » Rozhodování věcí budoucích 4 » S.O.S. Nebezpečí zlomení srdce 5 » Návrat do údolí smutku 6 » Třetí kouzelnická válka

http://pro-mudly.blog.cz/rubrika/vypravej

Skoro každý by vám řekl, že po dvou letech zapomenete. Nejeden člověk by přísahal, že čas, ten mocný čas zmůže všechno. Jedna jediná osoba by vám však tvrdila něco jiného. LEŽ. Je to lež. Když zavřete oči, neznamená to, že zavřete i srdce. Jak totiž můžete před někým uzavřít své srdce, když jste jej u něj již navěky uložili?

Hermiona Grangerová, mladá nadějná kouzelnice… ano, to ona porušovala všechna dosud známá tvrzení, to ona vystupovala ven z davu. Milovala a miluje stále.

Údolí smutku, to byla první věta, kterou Bonnie vypustila ze svých úst, když po dlouhé době opět uviděla to malé sešlé stavení, kterému kdysi říkala domov. Tam prožívala bolest nad ztrátou svého otce a pak své matky, tam se pokoušela najít samu sebe. A před dvěma lety se tam vrátila, dobrovolně se tam vrátila jenom proto, aby zde svůj smutek mohl tentokráte prožívat někdo jiný.

… Jedině pokud se s vámi pan ministr rozejde, může se stát opravdu slavným a uznávaným. Takže, vy teď nejlépe uděláte, když se odstěhujete někam hodně daleko, ano?…

Ten den se Hermiona vrátila do svého bytu jaksi mimochodem. Přes záclonu slz se doplazila do ničivé samoty čtyř bílých stěn, aby mohla s horečkou ulehnout do postele a bolestí zahrnout celý svět. Kromě smutku, který zaplnil její velké srdce, vévodil hlavě také zmatek. Nechápala. Nevěděla vůbec nic. Chování jejího už bývalého přítele jí nedávalo žádný smysl. Copak ona mu někdy překážela ve startu jeho hvězdné kariéry? Že zrovna oba by mu bránila v rozvoji jeho schopností? Neexistovalo mírnější řešení? Jak silná dokážou být někdy slova a v tomto případě by si stačilo pouze promluvit.

Druhý den večer ji našla Bonnie, její nejlepší kamarádka, která za ní spěchala hned po práci, protože nemohla uvěřit tomu, co jí řekl pan Matthew Turner. Objevila ji zachumlanou v posteli s očima červenýma ale s naprosto odevzdaným výrazem. Hermiona už neplakala, zásoba slz už jí došla, snažila se už jen vzpamatovat z šoku, který právě prožila a který ji za chvíli čekal znovu…

Jakmile si Bonnie vyslechla události předchozího večera, zaskočila Hermionu nečekanou zprávou, která ji donutila opět ukázat slzy, i když si myslela, že již nadobro vyschly. Bez jakéhokoliv zaváhání jí Bonnie nabídla dům svých rodičů a nejen to, v krátkém okamžiku byla rozhodnuta podat výpověď a odstěhovat se spolu s ní, i když se pro ni tak slibně rozvíjel vztah s Oliverem, který si tolik přála. Přesto se rozhodla. Rozhodla se opět vrátit na místo, z kterého před krátkým časem utíkala.

Od té doby už uplynuly dva roky, dva roky žila Hermiona a Bonnie v malém domku v jižní Anglii. Byly to ty nejhorší dva roky, jaké kdy Hermiona prožila. Neuplynul den, kdyby na něj nemyslela, nedokázala, nemohla. Kolikrát musela Bonnie slíbit, že jej vyžene z hlavy, kolikrát si musela vyslechnout, že čas všechno zahojí. Jenže pro ni to byla jen planá slova. Ona naopak dělala vše proto, aby na něj nezapomněla. I když jí ublížil tím nejhorším způsobem, nechtěla na něj zapomenout, a tak se k němu vracela každý den ve svých myšlenkách a vzpomínala na ty šťastné chvíle, které spolu prožili, potají si prohlížela fotografie, které se jí podařilo před Bonnie zachránit.

Dobře věděla, že se tady Bonnie trápí, tušila, že jí chybí Oliver a že by se nejraději vrátila zpět do Londýna. A ona? Chtěla se vrátit? Nechtěla zapomenout, ale vrátit se? Dokázala by se na něj jen dívat, mohla by znovu pracovat na ministerstvu pod jeho nadvládou? Jediné, co věděla, bylo, že tady nemůžou žít stále. Dobře si uvědomovala, že zítra, pozítří nebo třeba až za rok přijede Oliver a už natrvalo si Bonnie odveze, nebo to bude nějaký jiný muž… A samozřejmě tady byla práce, která nutila Bonnie a Hermionu přemýšlet o návratu… práce v mudlovském světě, kterou po těžkém úsilí sehnaly, je nenaplňovala.

Tehdy to byl krásný srpnový večer, kdy Hermiona seděla na zahradě a obdivovala nádheru zániku dne. A tehdy se konečně rozhodla. V tu noc dokázala před Bonnie vyslovit slovo NÁVRAT. Hřejivé paprsky slunce jí pomohly, pomohly jí k osudovému kroku. Nedokázala ani spočítat, kolikrát si řekla, že jej milovala, miluje a milovat bude. Neuvědomovala si, jak často sama sobě tvrdila, že jej po návratu do Londýna nevyhledá, že už do konce svého života bude žít sama. Teď už to věděla, dokáže to, vrátí se a bude žít dál.

[ » na začiatok « ]