Poviedka:
Pridaná: 7.2.2012, 18:56:25
Čítaná: 4372×
Hodnotenie: (počet hlasov: 3)

Typ: HP fan fiction
Doba: po poslednom boji
Postavy: Hermiona, Ron
Stručný dej: Hermionina sa v túžbe po vedomostiach rozhodla študovať na vysokej škole v Amerike. To sa avšak nepozdáva Ronovi. Osud však spojí cesty Hermiony a policajta Paula. Bude sa teda Hermiona schopná vrátiť späť k milovanému Ronovi?

Literárna forma: próza
Žáner: dráma, romantika

I BELONG TO YOU

http://pro-mudly.blog.cz/rubrika/jednorazovky

Mladý muž přistoupil k dívce, která se právě opírala o okno oranžového pokojíku a zachmuřeně sledovala zahradu podivného domu. Zezadu ji objal a svou hlavu položil na její rameno.

„Ty víš, že tě miluji. I když jsem ti to neříkal každý den, i když jsem tě nezval na romantické večeře a pak ti do ucha nešeptal milostné básně."

„To já přece vím," zašeptala potichu dívka a rukou si setřela slzu, která jí vyklouzla z oka. Dál se však dívala z okna, nemohla se otočit, neunesla by pohled do jeho očí. Mladý muž odstoupil a přestal dívku objímat, chytil ji za ramena a donutil ji otočit se.

„Prosím, polib mě." Nejprve se zdráhala, měla strach, že pak nedokáže odejít, nedokáže udělat to, k čemu se před nedávnem dobrovolně rozhodla. Měla pocit, že pak nedokáže opustit muže, kterého milovala, že se nedokáže odstěhovat do Ameriky, studovat novou školu. Jenže když se jeho rty přiblížily, nemohla odolat, nemohla si upřít poslední pocit rozkoše. A tak zabořila své rty do těch jeho a na chvíli přestala vnímat, na chvíli zapomněla, že tohle je poslední polibek před jejím odchodem.

Když ji po nekonečné chvíli přestal líbat, opřel si své čelo o to její a zhluboka jí dýchal do tváře. Jeho teplý, horký a vzrušený dech, jeho modré oči jí najednou dodaly jistotu. Pohladila jej po tváři, políbila ho a s úsměvem se vydala na dalekou cestu.

„Já se vrátím, Rone."

„Já vím, Hermiono," pronesl smutným hlasem a pohledem ji doprovázel, dokud se mu neztratila.

Od této malé události, ale přesto velké, běžel život v Doupěti dále stejným tempem. Jen Ron se změnil. Už jste na jeho tváři neviděli tak často úsměv, už nechrlil vtipy jako dříve. Odchod jeho dívky jej poznamenal a on se s tím začal pomalu smiřovat. Jediné, co jej udržovalo v normálním životě, byla naděje na její návrat. Na žádné škole netrvá studium věčně a ani Brownova univerzita nebyla výjimkou. Takže teď už zbývalo jen pět let počkat.

Zaměstnával se prací, snažil se neustále být ve společnosti své rodiny a svých přátel, jen aby nezůstal sám se svými vzpomínkami. Hodně času trávil se svým nejlepším přítelem a teď také švagrem, který si před nedávnem vzal jeho sestru Ginny a která teď čekala dítě. Když viděl své blízké šťastné, toho pak ještě více přepadal smutek a stesk. V tu chvíli si přál také stisknout Hermionu v náručí, nechtěl být sám. Ale on nemusel být sám. Byla tady spousta dívek, které projevily zájem o nejlepšího kamaráda slavného Harry Pottera. Některé možná právě z toho důvodu, některé ale měly s Ronem jen ty nejčistější úmysly. Jenže on byl ke všem ženám hluchý a slepý, stále věrný jen jedné, kterou miloval z celého srdce, i když jí to nikdy nedokázal dát pořádně najevo. I když nikdy nedokázal pořádně slovy vyjádřit, co vlastně cítí. Ale v hlouby srdce věděl, že ona to ví, že ona ví, že ji doopravdy miluje. A to mu ke spokojenému a šťastnému životu tehdy stačilo.

A tak mu čas pomalu utíkal. Žil si docela šťastně, i když jenom tak napůl. Ale jednoho dne se i tento pocit zhroutil. Jednoho dne, když našel na posteli bílou obálku s jeho jménem, v něm zemřela i ta poslední naděje, která jej těch celých pět let udržovala v normálním životě.

Bradavická škola jí nestačila, chtěla využít svých schopností a dále studovat, chtěla se více vzdělávat. To proto si vybrala studium na prestižní mudlovské univerzitě v Americe. I když věděla, že za toto své rozhodnutí platí nesmírnou obětí. Věděla však také, že ji miluje, věděla, že za pět let bude vše jako dřív. A tak s klidným svědomím nastoupila do letadla a odletěla na ostrov Rhode Island.

Koleje však byly přeplněné a ona si musela pronajmout malý byt. Tam teď žila, učila se a po večerech vzpomínala na Rona a na své přátele, kteří byli tisíce kilometrů daleko od ní. To byl její život, život, který si dobrovolně vybrala. Jenže jen jedna událost, jedno odpoledne a jeden člověk jí změnili od základů celý svět.

Tehdy se v podvečer vracela naprosto unavená a vyčerpaná z přednášky. Těšila se domů, do svého malého bytu, až si napustí velkou vanu plnou pěny. Nebylo jí však dopřáno. Před domem, ve kterém bydlela, stálo plno lidí a také aut. Jakmile lidé Hermionu spatřili, poplácávali ji po zádech a pronášeli slova lítosti. Někdo vykradl její byt a následně jej zapálil, aby smazal všechny stopy. Během sekundy z ní byl bezdomovec. Jediné, co jí zbylo, bylo tričko a kalhoty, které měla právě na sobě a pár drobných v peněžence. Vše ostatní spálil oheň. Zoufale se posadila na patník před jejím domem a přemýšlela, kam teď půjde, co s ní teď bude. Když už se stmívalo a oheň už byl skoro uhašený, neměla už v zásobě žádné slzy, kterými by promáčela poslední tričko. Tak jen stále seděla a už ani nedokázala dále přemýšlet, jak ji od toho všeho bolela hlava. V tu chvíli k ní přistoupil poslední policista, který ještě zůstal na místě a který měl na starosti vyšetřování této události.

Nejprve si jen přisedl, po chvíli jí podal kapesník, aby si utřela uslzený obličej. A pak jí nabídl, aby šla na noc k němu. A ona šla. Bylo to to jediné, co mohla v tu chvíli dělat. Šla k tomu neznámému muži, který jí však v pravý čas nabídl pomocnou ruku. Nejprve na jednu noc, pak na dvě a nakonec už napořád. On jí pomáhal jako nikdo. Nechával ji u sebe v bytě, zajistil ji nové oblečení, zaplatil za ni školné na další rok. A to z jediného důvodu: na první pohled se do té utrápené a uplakané holky zamiloval. Ona v něm však viděla jen muže, který jí pomohl, když to nejvíce potřebovala, jen muže, z kterého se pak stal přítel. Když ji ale jednoho zimního večera požádal o ruku, nedokázala odmítnout. Nedokázala ho ranit, nedokázala mu tak hrozně ublížit, protože si dobře uvědomovala, že kdyby tady Paul nebyl, ona by nežila tak, jak žije, že je mu vděčná za svůj život. Celé dny a noci proplakala. Věděla totiž, že ho nikdy nebude milovat, věděla, že pro ni bude vždy jen přítel v nouzi. Ale přesto po několika dnech souhlasila. Jeho obličej se tehdy rozzářil, přiskočil k ní a poprvé ji vášnivě líbal. Nejprve ho chtěla odstrčit, ale pak pochopila, že on teď bude jejím manželem. Že ji bude nejen líbat na rty, ale že se ji bude dotýkat i na těch místech, které byly zatím dostupné jen pro jednoho muže. A tak vždy při líbání zavírala oči a představovala si, že je zase v oranžovém pokojíku a že to jsou Ronovy rty, které ji tak vášnivě líbají.

A když najednou stála v kostele a měla říct ano, došel jí dech, došly jí slova. A ani se nemohla přemístit, ani nemohla utéct, protože Paul neměl tušení, že si bere kouzelnici. A tak opět přivřela oči a pokusila si představit vysokého, štíhlého muže s modrýma očima a s rudými vlasy. Tomu by řekla tisíckrát ano. Jenže to se nikdy nestane. Když byli spolu, nemysleli na svatbu, na to byli tehdy ještě mladí, a teď už je pozdě. Právě se jí vydralo z úst ano pro jiného muže.

První dny po svatbě pro ni byly hotová muka. Nemohla snést jeho dotyk, štítila se jeho rukou, které ji hladily, které ji laskaly. Trpěla však tiše, protože nechtěla a nemohla ublížit. Tak se stále více uchylovala k představám. Místo toho, aby na přednáškách dávala pozor a zapisovala si nové učivo, vracela se v mysli do školních let, pak do období jejího dospívání a nakonec do Londýna, kde trávila tolik času s Ronem, jediným mužem, kterého kdy milovala. Ve své hlavě znovu prožívala jejich první polibek, jejich první milování. A pak tvořila nové příběhy, představovala si, jaké by to bylo, kdyby se vzali, měli spolu dítě.

Pak přeci přišlo jen malé zlepšení. Konečně po pěti letech dokončila školu a navíc otěhotněla. Po devíti měsících se jí narodil zdravý chlapec a ona jej z důvodů, které manželovi nikdy nevysvětlila, pojmenovala Ronald. Teď měla plné ruce práce a starostí, takže už ani nevnímala doteky svého manžela. Za chvíli však byly malému Ronovi dva roky a už nepotřeboval tolik její péče. Tehdy si zase začal manžel dělat větší nároky na ji samou.

A to byl ten okamžik, ten zlomový okamžik, kdy jí představivost přestala stačit. Už si při milování s Paulem nedokázala představit Rona, už nedokázala zapomenout na to, s kým se vlastně líbá, v tu chvíli se jí chtělo zvracet, když ji jen pohladil po tváři. Hádali se, on ji podezíral, že má milence… Když celé dny trávila doma s dvouletým Ronem a její manžel byl v práci, začaly ji přepadat tak velké pocity úzkosti, že nebyla schopná je ustát. Tak moc teď toužila políbit pravého Rona, tak moc toužila po tom být zase s ním. Tak moc potřebovala cítit zase jeho lásku, že už nemohla vydržet ve čtyřech bílých stěnách. Zoufalství, nepřekonatelná touha jí spalovala zevnitř i zvenku. Její rty přímo hořely po opravdových polibcích, po polibcích které by mohla stejnou měrou oplácet. Z této situace bylo jediné východisko a ona to dobře věděla.

Takže když se jednou v noci zase probudila z živého snu, ve kterém byla tak nesmírně šťastná, sbalila si pár věcí a bez vzkazu opustila spícího manžela.

I když bylo teprve sedm hodin, chystal se spát. Nevěděl, co jiného by dělal, jelikož jeho rodiče byli momentálně v Rumunsku u bratra Charlieho a nikdo další už v Doupěti nebydlel. Poslušně si vyčistil zuby a vydal se po schodech nahoru do svého oranžového pokojíku. Když už sahal na kliku dveří, uslyšel klepání na domovní dveře. Se spoustou nadávek sešel zase dolů, aby otevřel nezvanému hostu.

A v tu chvíli se nabodl na pronikavý pohled hnědých očí. Tajné sny se zhmotnily, představa se stala skutečností. Prvních pár sekund tam jen tak stáli… Ron a Hermiona… dva lidé, kteří byli nejprve nejlepšími přáteli… Na jejích tvářích se začal pomalu objevovat velký úsměv. Ron se pohnul a zvednul Hermionu do náručí a začal se s ní točit po celém obýváku doupěte, oba se zvonivě smáli, jako když se setkají dobří přátelé po dlouhé odmlce. Pak se Ron pomalu dotočil a postavit Hermionu přímo před sebe.

Najednou Ron věděl, proč sem Hermiona přijela. Věděl, že dnes nepřišla jako kamarádka. A také cítil, že to je to jediné, co teď může udělat, že to je to jediné, co musí udělat. Protože jestli ji v tuhle chvíli nepolíbí, tak už nikdy. Ale byla tady ještě jedna věc, kterou dobře věděl. Nezapomněl na dopis, který mu přišel, nezapomněl, že mu psala, že je vdaná. Jenže v tom okamžiku nemohl jinak, nemohl se jen tak přátelsky bavit s dívkou, kterou miluje. Nemohl ji nepolíbit, nemohl ji neobejmout. Čím déle se díval do jejich horoucích očí, čím víc se k němu přibližovaly rudé rty, tím více to toužil udělat. Jeden pro druhého teď byli jako droga. Zabíjel je pocit, že ji tak dlouho neochutnali a zároveň je zabíjela tak šílená touha po ní.

Křečovitě ji sevřel ve svém náručí, přiblížil své rty těsně k těm jejím a udělal to, co musel. Ona udělala to, co musela. To, kvůli čemu opustila manžela a malé dítě. Jejich rty se konečně setkaly, spojily se ve vzrušivém polibku, který spaloval zevnitř. Teď už si Rona nemusela představovat, teď to zažívala. To jeho ruce z ní netrpělivě strhávaly lehký svetřík, to jeho ruce se jí opět dotýkaly. Teď tady byla ta chvíle vášně, kdy spolu zažívali to nejkrásnější, co kdy spolu prožili.

Zůstala u něj po celou tu dobu, co jeho rodiče byli v Rumunsku. Celé dny, celé noci trávili jen v jeho oranžovém pokoji a doháněli těch několik let odloučení. Tehdy doufala, že tohle jí pomůže dodat sílu a energii, z které bude čerpat po celý život. Protože si dobře uvědomovala, že ho bude muset opustit, že se bude muset zase vrátit do Ameriky. A Ron si to také dobře uvědomoval, ale snažil se na to nemyslet, možná že doufal, že takhle ji přinutí zůstat. Jenže to bylo nemožné.

„Moje srdce, moje srdce, Rone, poslouchej mě, moje srdce bude navždy schované u tebe." Z tváří jí kanuly horké slzy, slzy loučení.

„Pane Bože, Hermiono, já se teď snad zblázním. Já asi spáchám sebevraždu."

„To nesmíš, protože jinak bych se musela taky zabít. Vlastně se teď zabiji tím, že odejdu od tebe. Jen moje srdce bude stále žít."

„Hermiono, já patřím tobě, jedině tobě."

„Já ho nemiluji, prosím, věř mi, musíš mi věřit, nesnáším jeho doteky, pokaždé myslím jen a jen na tebe. Kéž bych tak mohla být tvoje napořád a celá."

„Já to nedokážu, nemůžu tě nechat odejít. Nemůžu se smířit s tím, že tě už nikdy neuvidím. Já nemůžu, já to nezvládnu."

„Já jsem neměla jezdit."

„Ne, to je ta nejlepší věc, co jsi udělala. Teď aspoň vím, že to trápení nebylo a nebude zbytečné, že tohle je oboustranné, že tohle je spalující a ničící. Vím, že nás tahle láska oba zabíjí, ale nikdy bych se jí nedokázal vzdát." Plakali oba, tehdy jej viděla poprvé plakat. Objímali se, navzájem si máčeli oblečení slzami, líbali se, protože věděli, že tohle je naposled, protože věděli, že tohle je to nejlepší, co na světě mají.

„Já se musím vrátit. Slíbila jsem to, musím se vrátit."

„Miluji tě, pane bože, jak šíleně tě miluji. Prosím, ještě jeden polibek." Tentokráte už naposledy, doopravdy naposledy se políbili. Srdce jim prudce bilo, krev se jim vařila, mozek v tu chvíli absolutně nereagoval.

„Já patřím navždy tobě." Naposledy jej políbila na tvář, naposledy jej objala, naposledy propletla svou ruku s tou jeho a pak se otočila a už nikdy se neohlédla nazpět. Odešla od něj s pláčem, přes který nebyla schopná ani vidět.

Bylo to pro ni to nejkrásnější a nejbolestivější, co kdy v životě prožila. Když ale otevírala dveře svého bytu, byla vlastně šťastná. Věděla, že bude po zbytek života nesmírně trpět, ale také věděla, že teď už dokáže žít s Paulem, se svým kamarádem do nepohody, daleko od muže, kterého tolik milovala.

[ » na začiatok « ]