http://pro-mudly.blog.cz/1207/cokolada

Sbalit si pár nejnutnějších věcí a přemístit se na rumunské letiště nezabralo skoro nic. A pak už zbývalo jen čekat, než poletí nejbližší letadlo směr Londýn, směr domov. Rozhodně si při slově domov vybavil to staré stavení, které drželo pohromadě jen díky kouzelnického umu jeho taťky. Tam strávil své dětství, tam se vracel v každé letní prázdniny, když spolu s Harrym a Hermionou zažívali nezapomenutelné chvíle v Bradavicích. V Doupěti se také rozhodl odejít sem do Rumunska. A i když ve svém životě udělal spoustu hloupých rozhodnutí, a také věděl, že jich ještě větší spoustu udělá, nelitoval. Byl rád, že se rozhodl v krátké chvíli tak radikálně změnit svůj život. Nejenže získal novou práci a rozšířil si své obzory, ale především důkladněji poznal svého nejstaršího bratra, více jej pochopil, a tím více jej měl raději.

A ona? Dívka, kvůli které nastoupil poprvé ve svém životě do letadla, dívka, díky které hodlal nastoupit do letadla i podruhé? Musel si přiznat, že i když nyní měl velkou touhu vrátit se domů, stále se bál. Ten mudlovský vynález, to, čemu lidé říkají letadlo… Samozřejmě, že se nebál létání, na koštěti byl jako doma, ale to se nedalo srovnat. Prostě letět letadlem se bál.

Když nasedl do letadla, přemohlo jej silné nutkání vytáhnout hůlku, obrátit ji proti sobě a vyslovit kouzelnou formulku: Mdloby na tebe. Ale neudělal to, a aspoň v tu krátkou chvíli byl na sebe hrdý. Místo toho raději zavřel oči a přemýšlel, co bude dělat po přistání v Londýně. Svatba se konala v den jeho příjezdu. Neměl tedy moc času na nějaké velké rozhodování. Buď se rozhodl letět s jasným cílem překazit tento nesmyslný počin, nebo byl zbabělec, který se bojí přijmout následky za svá rozhodnutí. A on rozhodně nebyl ten slabomyslný nerozhodný klouček, který ještě včera chodil po ulicích rumunského města. Nyní byl mužem, kterému správné znamení ukázalo, jak se chovat.

Z letadla div nelezl po čtyřech, jeho obličej byl více než bílý a jeho srdce bušilo doznívajícím strachem. Ale přesto byl pevně rozhodnut. Zvednutá ruka, která přivolala taxík, to jen potvrdila.

"Kostel svatého Tomáše," vykřikl horlivě na taxikáře, zatímco se snažil nacpat všechny své kufry na zadní sedadlo černého taxíku tak typického pro Londýn.

"Samozřejmě, pane," pronesl vesele taxikář a vydal se směr centrum, pryč od velkého letiště. Ron se v klidu opřel o sedačku. Mohl si oddechnout, zvládnul to. Teď už zbývalo jen překazit svatbu, a to se mu nyní zdálo jako ten nejmenší problém. Jenže v jeho plánu na záchranu nestál jeden z těch nejobyčejnějších lidských problémů - odpolední město přeplněné auty mu přece nemohlo zkazit radost.

"Tak to vidíte, pane, odpoledne, všichni se vrací z práce, a potom to takhle dopadá. Doufám, že nespěcháte, protože tohle rychle nepůjde," řekl stále veselý řidič, aniž by si všímal svého zákazníka. Ten seděl v zadní části auta a ani nedutal. Proč se vlastně nepřemístil? Zatraceně, vždyť byl kouzelník, tak proč se nepřemístil. Teď už to udělat nemohl, ne před zraky toho taxikáře. Vlastně věděl, proč se nepřemístil, po náročném letu na to prostě neměl sílu. Ale teď už neviděl žádné jiné řešení, ne pokud chtěl tu svatbu stihnout.

"Myslím, že to dojdu, opravdu nemám čas," vykoktal ze sebe Ron a hodil překvapenému taxikáři několik bankovek. Pak vyskočil z auta a vrhl se k nejbližší uličce. Nestihl však udělat ani tři kroky a uslyšel hlasité volání.

"Pane, haló, vaše kufry, pane, vraťte se." Při slovech kufry mu okamžitě došlo, ke komu ten řev vlastně patří. Otočil se a rychlou chůzí se vracel k taxíku a taxikáři, který už stihl vyskládat všechny jeho kufry, pak nastoupil zpět do auta a odjel.

"Jakže bylo to nezjistitelné zmenšovací kouzlo? Kéž by tu tak byla Hermiona," problesklo hlavou Ronovi, zatímco se snažil rychle posbírat všechny své kufry, aby mu vzápětí všechny mohly zase spadnout na zem. Takhle to opravdu nepůjde. Musel na to pomalu a v klidu. Až na druhý pokus se to tedy podařilo, mohl si najít osamělou uličku, ze které by se přemístil přímo do kostela svatého Tomáše.

Kostel svatého Tomáše byl překvapivě na první pohled malý a schovaný na klidném místě. Nebylo tady vůbec nic, co by rušilo poklidnou rutinu dnešního odpoledne, které se nijak nelišilo od těch ostatních. Nebyla zde auta, nebyli zde lidé, nebyl tady nikdo. To jej vylekalo. V první chvíli jej napadlo, že je na špatném místě, pak si uvědomil, že všichni jsou pravděpodobně už uvnitř. Tato skutečnost jej ale vyděsila ještě více, než zjištění, že by byl na špatném místě. Co když přijel pozdě a obřad už začal. Rychle pohlédl na zápěstí, aby se ujistil, že je vše, tak jak má být. Jenže zrovna dnes na jeho zápěstí nebyly ty samé hodinky, které dostal od svých rodičů v den svých sedmnáctých narozenin. Nezbývalo mu nic jiného než aspoň pro tuto chvíli věřit, že přijel v čas. A kdyby nestál před kostelem a nedumal, co dál, mohl se o tom už dávno přesvědčit osobně.

Jakmile otevřel dveře kostela, přepadla jej chrámová důstojnost a klid, který zde panoval. Krása toho místa jej pohltila natolik, že si ani nevšiml, že lavice jsou prázdné a u oltáře nestojí žádné nevěsta s rozpustilými hnědými vlasy. Došel až k oltáři a posadil se do první lavice, zaklonil hlavu a začal obdivovat starobylé malby, které zdobily strop chrámu. Pak jeho pohled sjel zpět k oltáři s vyřezávanými sochami a k dívce, která stála k němu zády a též s upřeným pohledem pozorovala oltář kostela. Na chvíli spočinul očima na té dívce, pak se vrátil zpět k nástěnnému obrazu, pak se jeho pohled opět stočil k té dívce. Hluboce polkl a vstal. To už se Hermiona probrala ze svého strnulého postoje a otočila se na něj. Neměla na sobě svatební šaty, neměla krásný účes ani kytici ve svých rukou, byla to prostě obyčejná Hermina, jakou opustil. A teď tu před ním stála, usmívala se na něj a vůbec se nechtěla vdávat.

"Rone, ty ses vrátil," pronesla tiše a snažila se potlačit slzy, které se jí vetřely do očí. Ronovi se též chtělo plakat. Jenže u něj to nebyly slzy radosti ze setkání, byly to skoro až slzy vzteku, které se mu ovšem hned v zárodku podařilo potlačit.

"Takže ty sis ze mě vystřelila. Žádná svatba se nekoná," procedil mezi zuby Ron tiše. I když byl vytočený, stále si uvědomoval, kde se nachází, a proto nechtěl zbytečně křičet.

"Ne, tak to není. Dovol mi to vysvětlit," též až skoro zašeptala Hermiona. Udělala krok k Ronovi a natáhla ruku, aby jej pohladila po obličeji.

"Dost." Zachytil její dlaň a nedovolil ji, aby se jej byť jen dotkla. Naposledy pohlédl do jejích očí, a pak se otočil, aby už mohl být nejméně tisíce kilometrů daleko. Ani Hermionino zoufalé volání, která odhodila všechnu slušnost posvátného chrámu, jej nezastavilo.

Vyběhl z kostela rozzuřený, zoufalý a zničený, byl naštvaný na celý svět, na sebe a na ni. Podvedla jej, dovolila, aby letěl tisíce kilometrů pro nic. Copak už ztratila všechnu soudnost, že si neuvědomila, kolik námahy, strachu, úsilí pro něj ta cesta znamenala?

"Pane, pane, přispějte na dobrou věc." Z jeho rozvášněných myšlenek jej vyrušilo asi desetileté dítě, které se před ním snad zjevilo. Než však stačil vůbec otevřít pusu, aby jej odbyl, ozvalo se znovu to malé nevinné stvoření.

"Pane, přispějte na dobrou věc, zakoupením této čokolády pomůžete dětem trpícím leukémií." Dítě na něj pohlédlo a on najednou cítil, že nemůže odmítnout.

"Aha, kolik to stojí?" vyhrkl ze sebe a začal po všech svých kapsách hledat peněženku.

"3 libry, pane." Podíval se na dítě a pak na malou čokoládu, kterou drželo ve svých rukou.

"To bude pravděpodobně ta nejdražší čokoláda, jakou si kdy koupím," pomyslel si Ron, ale dále se hrabal v peněžence a hledal kýžené tři libry, teď už nemohl odmítnout.

"Děkuji vám, pane, uvidíte, že vám ta čokoláda ještě přinese štěstí," usmálo se na něj dítě a zmizelo tak rychle, jako se objevilo.

Opět se vydal na cestu, špatná nálada byla zpět během sekundy, takže měl o čem přemýšlet. Co teď vlastně udělá? Vrátí se zpět do Rumunska nebo zde zůstane? Je vůbec návrat k rodičům možný? Samozřejmě, že by ho jeho milovaná mamka přivítala s otevřenou náručí a se slzami v o čích, ale musel se sám sebe zeptat: Copak chce po zbytek života žít u rodičů? Odpověď teď byla nepodstatná, protože si uvědomil, že jeho ruce jsou prázdné. Kdyby nebylo kufrů, o kolik lépe by se mu dařilo. Jenže jeho kufry byly přesně tam, kde je položil - u dveří chrámu svatého Tomáše. Vracet se zpět a riskovat, že tam stále bude? To teď nepřicházelo v úvahu. A vlastně mu bylo jedno, že poruší snad všechny kouzelnické zákony, prostě vytáhl hůlku, zvolal: Accio kufry!, natáhl ruku a čekal, co se bude dít. Překvapilo jej, že kouzlo je tak pomalé, nataženou ruku už přestával cítit a kufry stále nikde, že by formuli nevyslovil správně? Ale vyslovil, to pocítil za pár okamžiků, když se na něj sesypaly všechny jeho kufry.

"Mamíííí," rychle zvednul hlavu. Až teprve teď si všimnul malého chlapce, který stál kousek od něj a pravděpodobně viděl přiletět jeho kufry.

"Ne, prosím, utiš se, to je v pořádku. Podívej, něco pro tebe mám." Využil spásné myšlenky, která se dostavila v pravý čas, vytáhl z kapsy tu malou čokoládu a podal ji rozrušenému dítěti. Chlapce zaujal obrázek na obalu čokolády, k jeho velké úlevě se uklidnil a přestal volat matku.

Jeho kufry rozházené všude možně opět přivolaly vzpomínku na tu dívku, ale ani teď, když byl naštvaný, si nedokázal vzpomenout na to kouzlo, které znala jen ona. Nezbývalo mu tedy nic jiného než se opět uklidnit a snažit se srovnat kufry tak, aby je mohl odnést k nejbližší tmavé uličce a opět se přemístit. Jenže když se mu podařilo takovou tmavou uličku najít, nepřemístil se, nevěděl totiž kam. V tu chvíli měl pocit, že je příliš drzé objevit se jen tak u rodičů a žádat o azyl na jednu noc a možná i nocí více. A tak opět sebral své kufry a vydal se na procházku už večerním Londýnem. Na ulicích nestály fronty aut s nespokojenými lidmi, kteří spěchali domů z práce za svými manžely a manželkami, dětmi a kamarády. Všechny obchody už byly ponořené do nočního klidu, prázdné a osamělé. Ale vlastně tady bylo jedno místo, kde jste ještě mohli cítit život. Park - plný dětí, kteří jezdili na kole a na kolečkových bruslích, plný maminek, které s úsměvy pozorovaly své dovádějící ratolesti, byly tu též páry jak mladší tak starší, které jen tak zevlovaly po vysypávaných uličkách parku.

Posadil se na jednu z mnoha volných laviček, které se v místním parku nacházely. Zaklonil hlavu a zavřel oči. Jenže moc dlouho v této pozici nevydržel. Otevřel oči a rozhlédl se po parku, jako by snad někoho hledal. Ale nebyl tady v této chvíli nikdo, kdo by se k němu hlásil, kdo by jej znal. Změnil pozici, tentokráte si opřel hlavu o kolena a schoval ji do svých dlaní. V této pozici by rozhodně vydržel déle, kdyby jej nevyrušil neznámý hlas.

"Pane, jste v pořádku?" Ron namáhavě zvednul hlavu a zahleděl se do očí staršímu pánovi, který by klidně mohl být jeho dědečkem.

"Já… Ano, jsem v pořádku," pronesl Ron a hodlal se vrátit zpět ke svému strnulému posedu.

"Počkejte," zastavil jej muž a začal se hrabat ve svých kapsách.

"Vezměte si to. Dala mi to jedna maminka, prý její dítě je alergické na oříšky. Ale já bych též už sladké neměl, vezměte si to vy, třeba vám udělá radost," usmíval se muž a podával mu právě tu mini čokoládku, za kterou zaplatil neuvěřitelné tři libry.

"Děkuji," řekl překvapený Ron. S úsměvem na rtech si musel přiznat, že na světě přece jen ještě existují hodní lidé. A pak si vzpomněl na svého nejlepšího přítele. Uvědomil si, že už si ani nepamatuje, kdy jej naposledy viděl. Konečně se pro něco rychle rozhodnul. Rozloučil se se sympatickým mužem, a vydal se hledat Harryho.

Podle hodin, které se nacházely na slavném symbolu Londýna Big Benu, se mu podařilo zjistit, jak moc už je pozdě na to, aby Harryho hledal na Ministerstvu kouzel. Bylo více než pravděpodobné, že po šesté hodině bude Harry už dávno doma u své manželky Ginny, se kterou teď bydleli v Godrikově dole. Ale raději zvolil Ministerstvo kouzel, protože to byl Harry, které ho chtěl vidět, ne svou malou sestru.

Před vchodem pro návštěvníky velebil to málo mudlovských mincí, které mu zbylo. Bez nich by byla jeho výprava zbytečná. Dovnitř se tedy dostal bez problémů, pak už se stačilo jen nahlásit a najít kancelář slavného Harryho Pottera. To pro něj též nebyla žádná překážka, bylo to přece ministerstvo, místo, kde pracoval.

"Vstupte," ozvalo se po jeho krátkém zaklepání. Ron se pro sebe krátce usmál, nezklamal jej. Položil ruku na kliku a ještě před otevřením dveří se zhluboka nadechl. Vlastně ani nevěděl, jaké přivítání má po tak dlouhé době čekat, byl to Harry. Stát se mohlo snad cokoliv.

"Rone, Rone," zaradoval se černovlasý brýlatý mladík, okamžitě vyskočil na nohy a s úsměvem na tváři přiběhl ke svému příteli. Krátce se k němu přitiskl a poplácal jej po zádech. Pak se opřel o svůj pracovní stůl a zadíval se na něj.

"Co je?" ohnal se po něm Ron, snažil se přemoci lavinu smíchu, která jej přepadla při pohledu na soustředěného Harryho.

"Nic, jen vypadáš nějak moudřeji," pronesl Harry, vstal a vrátil se zpět ke svému pracovnímu stolu. Už se ale neposadil, aby pokračoval ve své práci. Místo toho začal uklízet věci, kterému se mu za celý den nahromadily na jeho pracovním stole. Ne, že by to dělal vždy, vlastně to nedělal nikdy. Od toho měl přece placenou starou paní Brownovou. Jenže to vše se změnilo po nedávné návštěvě jeho manželky Ginny. Když uviděla, jak tu starou paní využívá, aby mu poklidila na stole. Ne, tohle prostě nemohl poslouchat každý den u večeře, a tak si raději začal uklízet sám.

"Takže už jste to s Hermionou vyřešili?" promluvil Harry, aniž by si všímal Rona, který s prázdným výrazem sledoval svého kamaráda, jak uklízí papíry, tužky a špinavé nádobí ze svého stolu.

"Moment," vykřikl Ron hlasitěji než by si přál, ale už bylo příliš pozdě. Nešlo to vzít zpět. Harry ustal v uklízení a nechápavě se na něj otočil.

"Přijel si přece na tu svatbu?" Kýžený pocit radosti se setkání s nejlepším přítelem vyprchal stejně rychle, jako přišel. Harry mu opět připomněl tu křivdu, před kterou utekl právě sem.

"Samozřejmě musel jsi o tom plánu vědět, jste přece nejlepší přátelé." Během sekundy byl u dveří, jeho mozek nepodával rychlejší rozhodnutí než dnes, a i v tuto chvíli pracoval bleskově.

"Rone, co se to s tebou děje? O jakém plánu to mluvíš? Vrátil ses, a to je nejdůležitější." Tak on byl na její straně, jeho nejlepší přítel si z něho též vystřelil. Opět se rychle rozhodnul, a ani jej to nepřekvapilo. Jako by to snad ani nebyl on, kdo se obrátil na svého nejlepšího přítele a snažil se jej uhodit.

"Rone, přestaň. Řekni mi už konečně, co se stalo. Hermiona to všechno přece naplánovala proto, aby ses k ní vrátil," vykřikl Harry zaskočený náhlou změnou chování svého přítele. Hleděli si zblízka do očí, ve kterých žhnuly pomalu dohasínající ohnivé plamínky. Ronovu bojovou náladu vystřídala naprostá prázdnota. Najednou se cítil malátný, zranitelný, bezmocný a slabý.

"Takže ona si ze mě nevystřelila? Ona mi odpustila? Chce být se mnou, ona chce být se mnou." Harryho náhlé pochopení nastalé situace a následné souhlasné přikývnutí, Rona utvrdilo, že to všechno, co před chvílí řekl, je pravda.

Opět byl u dveří, tentokráte ovšem z jiného důvodu.

Chodbami ministerstva proletěl jako vítr, který se náhle objeví a zanechá za sebou jen spoušť. Nepřemýšlel nad tím, co dělá, dokonce ani nereagoval na volání pracovnice ministerstva. Musel ji najít, musel ji najít a omluvit se, dokud nebude pozdě. Své tempo zpomalil až v telefonní budce, jejíž pohyb nemohl urychlit ani silou myšlenek. Ovšem svůj pohyb silou myšlenek urychlit mohl. Přemisťování se ke konkrétní osobě bylo nesmírně náročné. Dokázal to jen zručný kouzelník, který se k tomu musel i vší svou silou koncentrovat právě na tu osobu. On v tu chvíli nepřemýšlel nad tím, zda je na takový krok vůbec připravený a schopný. Musel to prostě zkusit. Pevně se opřel o stěnu stoupající kabinky, zatnul ruce v pěst a snažil se vybavit si Hermionu tak, jak ji viděl naposledy. Vzpomínal na oblečení, jaké měla, na účes, který zdobil její hlavu, na slzy v jejích očích, na celou její bytost, která s otevřenou náručí čekala právě na něj. Pomalu zavřel oči, otočil se a zmizel v prázdnotě.

Když konečně ucítil pevnou půdu pod nohama, když otevřel oči, málem vykřikl hrůzou, která jej přepadla při pohledu na to staré pokroucené stavení. Pokud se jeho pokus vydařil, měla se Hermiona právě teď nacházet v domě jeho rodičů. Zůstal nerozhodně stát na místě, bylo to dnes snad poprvé, kdy nevěděl, co má dělat. Před očima mu přeběhl obrázek jeho matky, jak utěšuje plačící Hermionu a otce, který sedí poblíž, ale raději se k nastalé situaci nevyjadřuje.

Udělal krok dopředu, zastavil se, vrátil se zpět. Nohy mu tak nějak samy klesly k zemi, jakoby je už nemohl ovládat. Ovšem ostrý výkřik a pohyblivá půda, na kterou dopadl, jej donutilo vyskočit na nohy.

"Křivonožko," vykřikl Ron, když si uvědomil, že to nebyla žádná pohyblivá půda, ale ten chlupatý kartáč, na který dopadl. Vzápětí se chytil za ústa, ale bylo již pozdě, výkřik kočky následovaný jeho vlastním výkřikem zaujal obyvatele a návštěvníky Doupěte.

Jako první se ve vstupních dveřích objevila právě ona s hůlkou připravenou k útoku. Sklonila ji, jakmile v nočním šeru poznala známou tvář.

"Rone, jsi to ty?" pronesla opatrně Hermiona, jakoby se stále ujišťovala, že na dům neutočí nic podobného smrtijedům. Poté se pomalými kroky přiblížila k muži, který stále stál na místě a upřeně jí hleděl do očí.

"Já… omlouvám se za tu past s tou svatbou. Prosím, jen mě vyslechni. Nechtěla jsem tě nijak ponížit, jen jsem chtěla, aby ses ke mně vrátil. Miluju tě, Rone." Z jejích úst dozněla omluva, následné vyznání lásky se ztratilo do tmy. Teď tady proti sobě stáli mlčky, hleděli si do očí čekajíce na to, co se stane. Na to, co by se možná mělo stát, a třeba ani nikdy nestane.

Ron zvednul ruku, natáhl ji k Hermionině tváři a pohladil ji tak lehce, že se její jemné kůže snad ani nedotkl. Ale i přesto mohl cítit tu elektřinu, která mezi nimi proběhla. Opět se stáhl do temného stínu své nerozhodnosti, kéž by jeho mozek vysílal tak rychlé signály jako už tolikráte za tento náročný den. Pokud bude ale poslouchat signály pramenící z jeho hlavy a ne ze srdce, jak to dopadne? Možná si stačilo uvědomit právě toto, aby uslyšel zoufalý hlas svého srdce, které na něj tak dlouho křičelo, co má dělat, co měl vlastně už dávno udělat. Nohy mu opět klesly k zemi, ale už zde nebyl žádný Křivonožka, aby jej zastavil. Mohl otevřít ústa, vypustit z nich tu osudnou větu, která jej už tolikrát zranila, a doufat, že tentokráte, dnes, právě na tomto místě, konečně uslyší spásnou odpověď.

"Hermiono," vydralo se ze rtů Ronovi, ale dál už to nešlo. Nemohl dokončit řádnou žádost o ruku, jak by si pak mohl myslet, že mu odpoví, když nemá prstýnek? Prudce zajel rukou do kapsy svých kalhot, aby si uvědomil, že sice nemá honosný prsten, ale má aspoň něco. Opět tedy otevřel ústa a připravil se ke druhému pokusu.

"Hermiono, vezmeš si mě?" V rukou držel tu malou čokoládu, která obešla několik lidí, aby se přece jen vrátila k němu a splnila řádný účel tak, jak mu sliboval ten malý prodejce čokolád. Byl si jistý, že ani ten nejvzácnější prsten na celém světě by mu nezajistil kladnou odpověď, věděl, že tento nepatrný kousek čokolády konečně přinese štěstí do jeho života.

A v jeho přesvědčení jej za pár sekund utvrdil i Hermionin úsměv, který se objevil na její tváři, tentokráte slzy štěstí, které se jí vedraly do očí a konečně to ANO, které vyšlo z jejích úst.

Vstal na nohy, přiblížil své rty těšně k těm jejím a políbil ji. Mohl si to dovolit. Vyhrál něco mnohem důležitějšího než hloupou sázku.

[ » na začiatok « ]