Poviedka:
Pridaná: 15.9.2011, 21:55:03
Čítaná: 1401×
Hodnotenie: (počet hlasov: 5)

Typ: PI súťaže
Zadanie: Dej musel súvisieť s Harry Potterom alebo jeho svetom a hlavnou postavou mala byť jedna z nasledujúcich: Minerva McGonagalová, Vernon Dursley, Dobby, Lucius Malfoy, Leopold – šmukel žijúci v Rokvile, Luna Lovegood, Hermiona Grangerová, Martin Miggs (hlavná postava Ronových komiksov), Kingsley Shacklebolt

Literárna forma: próza
Žáner: (nedefinovaný)

Súťažná poviedka: 1 » Fantastická čakáreň (Jin) 2 » Dobby byť domový škriatok (Aurora Brook) 3 » Z denníka Minervy Mc Gonagallovej (Dominika Black-Oldman) 4 » Ze života puberťáka Jela Maghara 5 » Červené ruže (Mirkin Marsí) 6 » Nikdy neklesni na duchu (Draco Malfoy) 7 » Pomsta (Dado) 8 » Cintorín lásky (Raniya) 9 » Bez nadpisu (2) (Haničkaaa) 10 » Nie všetko malé je milé ( Gabriel Delacourova) 11 » Nová smrťožrútka (Almonde) 12 » Martinov šťastný deň (® Lussy Noir Meteur™)

Tak jsem se Vám rozhodl povědět příběh, jenž se opírá o skutečné události mého života v Bradavické škole čar a kouzel a že nevíte, kdo jsem ? Nepřál bych vám to vědět, ale přesto tak trochu do začátku, bych se představit měl. Jmenuji se Jel Maghar, jsem studentem pátého ročníku se závěrečnýma zkouškama z NKÚ, zařazen v Havraspárské koleji a podle názorů ostatních jsem i prý otravný, protivný a hlavně nevychovaný PUBERŤÁK, co by se také ode mne dalo čekat, když je mi 15 let, že.

Víte jak vypadám ? Ne ? Vážně ne? Tak já vám to tedy povím. Jsem vysoký asi 1,85 metrů, na hlavě nosím blonďaté – jak to často používají ty otravný holky – „vlásky“ a má pleť je lehce opálená. Postavu mám již docela slušně vypracovanou, ruce mi nabývají ohromných rozměrů, břicho mám ploché a nohy svalnaté, také mám modré oči a díky tomu se kolem mě ochomítá hodně holek, což někdy může vyznít – samozřejmě pro mě - otravně.

No přece nemohu chodit neoblečený a nahý po ulici, či se takhle procházet po Bradavickém hradě. Takhle ujetý zase nejsem. Nerad nosím ty směšné stejnokroje, které se většinou upatlají od jídla a jsou věčně špinavé. Hlavně ty kravaty, které táhnou a škrtí, pche! Nesnáším, když musím ty směšné stejnokroje nosit i když musím uznat, že Havraspár obecně chovám ve velké úctě. Dost už o mě! Nebudu vám přece už dále povídat žádné další povídačky o mě a mém charakteru. Rád bych se dostal k příběhu, který osobně já považuji za největší trapas mého dosavadního života. Blížil se konec školního roku a všechny NKÚ zkoušky byli skoro za námi, díky bohu, říkal jsem si a jedno takové ráno, jsem měl velmi dobrou náladu.

To jsem ale netušil, že mi ji někdo v každém případě hned zkazí. Neštrádoval jsem si to přímo do Velké síně, usadil jsem se jako obvykle u svého místo, zvedl – již ode mne podepsaný pohárek za což jsem vyfasoval měsíc trestu leštění těch trapných pohárů v pamětní síňi – jsem tedy ten pohárek a napil jsem. Všechno osazenstvo v síňi rázem ztichlo a pohledy byli upřeny přímo na mě.

Najednou jsem ucítil lehké svědění v krku a můj největší trapas v životě mohl začít. Prudce jsem trhnul hlavou, odfouknul jsem si pramen vlasů, který mi v ten moment padal do tváře a zakrýval tak mé oči, podíval jsem se na kolegu, jež seděl vedle mě a já jej bohužel neznal. Mohl to být tak čtvrťák, takže o moc mladší nebyl, nadýchl jsem se a divadlo mohlo začít:

„Normálně! Jednou jsem si zkoušel máminu podprsenku! Nebylo to tak dávno! No minulý rok o letních prázdninách! “ motala se mi hlava a jen letmo sem vnímal ten burácející smích, jež se ozýval od ostatních mích spolužáků a hlavně ze strany Zmijozeláků. Mrzimorští jen přihlíželi a Nebelvírští se k onomu poprasku přidali také a společně s Havraspárskýma studentama si na mě ukazovali.

„Co to meleš, tupče !? “ odpálkoval mi, můj vedle sedící kolega, moje tvář dle výpovědi kamarádů získala na bledosti a zornice se mi rozšířili.

„Co by ? Jen, že jsem si zkoušel podprsenku a mám i růůůůžoooovéééé tangááááče!“ zařval jsem mu přímo do ucha a ke všeobecnému smíchu se přidalo i mé škytání. Nemusím vám však říkat, jak jsem se cítil trapně, když jsem se probral na ošetřovně. Leknutím onen klučina nadskočil a sesunul se z lavečky, až na zem. Chvilku na mě nevěřícně koukal, pak se rozesmál na plné kolo. Poškrábal jsem se na hlavě a pohlédl na celou síň:

„No čemu se smějete! Onehdy se mě zdálo, že jsem v roli ženské! Věřte mi, ještě týden potom jsem měl noční můry! A včera jsem měl průůůjéééém! Strávil jsem tři hodiny na chlapeckých záchodcích! Věřte mi! Nebylo to pro mě příjemnééé! Filch to musel uklízet! Hehe!“ najednou se však stalo něco, co jsem nečekal. Kolem mé hlavy prolétla jedno z těch ohavných kouzel, které mělo omráčit člověka. Uskočil jsem, práskl jsem se do hlavy, ale neomdlel jsem. Pohlédl jsem na osobu, jenž mě chtěla omráčit a spatřil dívku, jejíž vlasy byli až někam k ramenům, chůze byla obezřetná a na pohled dívka působila velmi příkře, vážně a přísně, když promluvila, tak její hlas byl slyšet přes celou síň.

„Maghare, co si myslíš, že děláš? Mám to říci tvému kolejnímu řediteli?“ vyštěkla po mně a já v ní hned spatřil velkou krásu. Chtělo se mi jí políbit, přitisknou své rty na její a muchlovat se s ní. Taky jsem to udělal, ale hned co jsem ji dal pusu, tak mi přistála ohromná facka a obrys její ruky se mi vytisknul na levou stranu mé tváře. Nezbývalo mi nic jiného, než si ji promnout a pokusit se vstát.

„Hele, Grangerová, co si o sobě myslíš !? “ stejnou měrou jsem ji opáčil a pokusil jsem se postavit na obě nohy: „Ten výstřih měj příště hlubší! Alespoň by ti lépe vynikalo tvé poprsí. Nemáš se za co stydět, holka!“ a v ten moment jsem si zase škytnul, chtělo se mi trochu zvracet, ale hodlal jsem to za každou cenu udržet. Zamotala se mi hlava a já jsem zavrávoral. Chytla mě něčí ruka a byla to ona. Zrychlil se mi tep, ale i dech. Škytal jsem a ještě jsem si dovolil i jednou, malou a hlavně urejpanou poznámku:

„Ten odstín.. škyt.. Rtěnky… škyt… Ti vážně sluší! Hehe..“ rozesmál jsem se a dotkal se mého čela:

„Horečka, nepřítomnost, rozšířené zornice, bledost, vypadá to, že mu někdo nalil do pití Blábolivý lektvar. Kdo to byl?“ zařvala na celé osazenstvo a já ke své smůle vytáhl hůlku. Zamířil ji na nejbližšího člověka, udělal malý, levý oblouk a rázem jsem přiklepnul. Namířil ji na vlasy chlapce, který seděl předtím vedle mě a přes celou síň jsem zařval:

„Coloro růžová!“ jeho vlasy se změnili na růžovou barvu, avšak ihned se mi zatemnělo před očima, hůlku jsem upustil z ruky a omdlel. No povím vám, že jsem asi dva týdny nevytahoval paty z pokoje a věřte mi, že jsem měl co vysvětlovat. Tak a nyní jsem vám řekl jednu z mích nejtrapnějších příhod. Prosím, můžete se mi začít smát. Příště se možná ode mne dozvíte, jak jsem bojoval s obřím pavoukem, ble.

[ » na začiatok « ]