Poviedka:
Pridaná: 19.6.2012, 17:17:44
Čítaná: 4672×
Hodnotenie: (počet hlasov: 4)

Typ: HP fan fiction
Doba: po poslednom boji
Postavy: Ron Weasley, Hermiona Grangerová
Stručný dej: Hermiona, ako nová profesorka elixírov, sa v strede týždňa neplánovane vráti domov za svojím manželom. Ron však v posteli nie je sám. Bude Ron schopný vysvetliť neveru, alebo je to definitívna bodka v ich vzťahu?

Literárna forma: próza
Žáner: dráma

ONE MOMENT

http://pro-mudly.blog.cz/rubrika/jednorazovky

Pročítala už asi třicátý spis o účincích bezoáru, rukou si stírala upocené čelo a celou svou bytostí se snažila neusnout. Namočila brk do inkoustu a proškrtala skoro polovinu práce, která ležela před ní. Poté ji hodila na hromadu již opravených pojednání, odložila brk a opřela se ve svém křesle. Na chvíli se zklidnila a vypudila z hlavy myšlenky na všechny její studenty, na všechny starosti, které jí tato nová práce přinesla. Pokusila si v hlavě vybavit Ronův a její nový byt, který si pořídili teprve před dvěma měsíci. Snažila se uvědomit si, kolik nábytku je třeba ještě pořídit. Tyto myšlenky však opět potlačila práce. Proč vlastně přijala místo učitele lektvarů, když na ministerstvu byla spokojená. Samozřejmě neměla to srdce odmítnout ředitelku McGonagallovou, ale kdyby tehdy věděla, že takhle bude Rona vídat jen o víkendech, pravděpodobně by si to lépe promyslela. Zavřela oči a potlačila všechny vzpomínky a myšlenky. Vzala další pergamen a pokusila se zaostřit na slova, která se jí najednou slévala do jedné velké šmouhy. Znechuceně odhodila pergamen zpět na hromadu a podívala se na hodiny. Bylo přesně půl dvanácté.

Během okamžiku se rozhodla, vstala od stolu, převlékla se a ulehla do postele. Zakryla se pokrývkou až po bradu a slastně zavřela oči. Za pár sekund cítila, jak se jí do rukou a nohou vlévá nová energie, jak celé její tělo prostupuje teplo a do její mysli se vkrádá otupělost a spánek. Usnula s blaženým úsměvem na rtech, aby se za několik krátkých minut musela probudit. Na hodinách právě odbila půlnoc a tichým hradem se rozezněl křik a zvonivý smích. Hermiona se prudce posadila, rychle vyskočila na nohy a chystala se jít seřvat každého, koho potká. Jenže pak si uvědomila, že dnes je přece noc před svátkem Všech svatých. Opět se posadila do postele a zamyslela se. Profesor Lockhart, kterému se zázračně vrátila paměť a který se též vrátil do Bradavic na své staré místo, dnes připravil pro bradavické žáky velké noční překvapení. To znamenalo jediné, do brzkých ranních hodin se hrad již do svého obvyklého hrobového ticha neponoří. Mladá profesorka měla pouze dvě možnosti, buď si mohla zacpat uši polštáři a pokusit se usnout, nebo se mohla vydat pěšky do Prasinek a odtud se přemístit.

Hermiona neváhala. Během okamžiku se převlékla, prošla chodbami hradu hemžícího se veselými studenty, a svižnou chůzí se vydala směrem Prasinky. Jakmile opustila pozemky Bradavic, otočila se a zmizela.

Za pár sekund se objevila v předsíni jejich společného londýnského bytu. Vyzula si boty, vyprostila se z bundy, a co nejtišeji se vydala do ložnice, kde měl již spát její manžel Ronald Weasley. Opatrně otevřela dveře. Přišla k jejich společné posteli a nadzvedla pokrývku, aby se mohla přitulit k Ronovi. Do postele si však již nelehla. Místo vedle Ronalda bylo obsazeno. Hermiona s hrůzou odstoupila od postele a s obličejem naprosto zkamenělým sledovala mladou ženu, která se až nechutně lepila na jejího manžela. V první chvíli byl Hermionin mozek v naprostém šoku, nedokázala vůbec přemýšlet, jen tam tak stála a hleděla na tu dvojici, která spala a neměla ani tušení o přítomnosti třetí osoby. To se však mělo brzy změnit. Během pár sekund se v Hermionině šokovaném mozku zrodil pekelný plán pomsty. Nyní ji ovládal vztek a nenávist, kterou začala během pár sekund cítit k muži, kterého tak dlouho milovala. Bleskově zajela rukou do kapsy a vytáhla svou hůlku a pak otevřela ústa a vyřkla kletbu, která spoutala mileneckou dvojici. Ronald, který se právě probudil, začal sebou v posteli házet a snažil se přijít na důvod spoutání. Pak zvedl oči a nabodl se na pronikavý pohled Hermiony, která teď se založenýma rukama sledovala bojující dvojici.

"Hermiono? Co tady děláš," vykoktal ze sebe Ron, pak se podíval na svou milenku a zpět na Hermionu.

"Ne, já… já ti to vysvětlím." Ona ho už neposlouchala, nechtěla slyšet žádnou z jeho ubohých výmluv, chtěla se jen pomstít, chtěla jenom, aby pocítil, jak moc jej v tuto chvíli nenávidí. Popadla první věc, na kterou dosáhla a vší silou ji mrštila po té ženě, která se snažila ukrýt za jejím manželem. Trefila se, velká skleněná váza se roztříštila o její obličej a způsobila jí několik tržných ran. Na nic nečekala, popadla rámeček s jejich svatební fotografií a tentokráte ji mrštila do obličeje toho bastarda. On však hbitě uhnul a rámeček se roztříštil o zeď ložnice. Chtěla to zkoušet dál a dál dokud ti dva nezemřou tou nejpomalejší a nejbolestivější smrtí. Jeho slova ji však zarazila. Konečně se mu podařilo dosáhnout na hůlku, která ležela na jeho nočním stolku. Jedním mávnutím zmizela pouta, která je svazovala. Vstal a namířil hůlku proti své manželce. Stáli proti sobě a mířili si hůlkami do obličejů, on však po chvíli hůlku sklonil.

"Ne, nemůžu ti ublížit, Hermiono, nedokážu to."

"Ale já ano. Mdloby na tebe." Ne z Hermioniny hůlky, nýbrž z hůlky jeho milenky vyšlehla tato kletba, která zasáhla Hermionu do hrudníku a naprosto ji ochromila.

Probudila se v pozdních ranních hodinách do naprosté nevědomosti. Netušila, kde se nachází, nevěděla, jak se tam dostala a už vůbec nechápala, proč neleží ve své posteli. Tupá bolest hlavy ji však donutila nemyslet na tyto věci, chtěla spát a spát. Než se však její hnědé oči zavřely, všimla si modřin, které se najednou objevily na jejích rukou. Proč? Jak? Kde? Tyhle otázky ji donutily vstát. Rozhlédla se po místnosti, kde spala. Ten nábytek, ty stěny… připadalo jí to vše známé, jako by tu už někdy byla. A pak jí hlavou probleskla matná vzpomínka.

Mladá asi sedmnáctiletá dívka ležela na něčem, co vypadala jako hromada starých a zašlých polštářů. Vedle ní ležel přibližně stejně starý chlapec. Ležel tak blízko, že jejich ruce se téměř dotýkaly. Jejich ruce se téměř dotýkaly. Jejich ruce se téměř dotýkaly.

Ano, už věděla, kde je a dokonce věděla i proč tu je, jen nevěděla jak, jak se sem dostala.

Z hlubokých myšlenek ji vytrhla vůně, kterou ucítila. Byla to vůně čerstvé kávy, kterou pro ni jistě musela připravit její švagrová Ginny Potterová. Neváhala ani sekundu a vydala se po cestě vůně do kuchyně, kde ji čekala nejen káva ale i čerstvé pečivo a ovoce.

Za několik minut byl již talíř s pečivem prázdný, za to nespokojený žaludek Hermiony Grangerové byl již dosyta naplněn. Ještě natáhla ruku po pomeranči, aby si zpříjemnila snídani. V tom ji pohled sklouzl na nástěnné hodiny a ona si v hrůze uvědomila, že již dávno měla být na hodině. Hbitě odložila pomeranč zpět do mísy a vydala se směrem k domovním dveřím. Vyběhla na ulici a svižnou chůzí kráčela k nejbližší temné uličce, ve které by se mohla přemístit. Po několika rychlých krocích ji však zarazila osoba, která též spěchala.

"Hermiono, Hermiono, stůj!" Ronald chytil chvátající Hermionu za paži a donutil ji zastavit se. Zahleděl se jí do očí a otevřel pusu, aby jí vysvětlil vše, aby jí řekl pravdu. Musela se dozvědět, co se doopravdy událo v jejich bytě. Jenže ona se mu vysmekla.

Vysmekla se mu a bez jediného rozhlédnutí se vrhla do silnice. Rychlými kroky přecházela na druhou stranu ulice a utírala si slzy, které jí stihly vytrysknout. Možná to způsobila všechna ta slova, které na ni křičel, i když jim přes hluk ulice nerozuměla. Pak ale zřetelně zaslechla své jméno, otočila se po jeho zoufalém hlase a naposledy pohlédla do jeho šokovaných očí. Pak už jen cítila prudký náraz a poté už nic. Celé její bytí se propadalo do propasti zapomnění, loďka už byla připravená, aby ji převezla na druhý břeh, na místo, odkud již není návratu.

A on to dobře věděl, věděl, že ani pláč, že ani jeho neustálé omluvy, ani vyznání lásky, ani jeho polibky mu ji už nevrátí. Dobře věděl a též viděl, že zemřela, že ji srazilo auto a že je pryč. Odešla, aniž by se dozvěděla pravdu. Zemřela zraněná, zemřela ve lži.

THE END?

Z hlubokých myšlenek ji vytrhla vůně, kterou ucítila. Byla to vůně čerstvé kávy, kterou pro ni jistě musela připravit její švagrová Ginny Potterová. Neváhala ani sekundu a vydala se po cestě vůně do kuchyně, kde ji čekala nejen káva ale i čerstvé pečivo a ovoce.

Za několik minut byl již talíř s pečivem prázdný, za to nespokojený žaludek Hermiony Grangerové byl již dosyta naplněn. Ještě natáhla ruku po pomeranči, aby si zpříjemnila snídani. V tom ji pohled sklouzl na nástěnné hodiny a ona si v hrůze uvědomila, že již dávno měla být na hodině. Hbitě odložila pomeranč zpět do mísy, aby si jej mohla vzít zpět a přece si jen vychutnat chuť čerstvého ovoce. Poté se už doopravdy musela vydat zpět do práce. Vyběhla na ulici, neušla ani dva kroky, když ji zarazila osoba, která též spěchala.

"Hermiono, Hermiono, stůj!" Ronald chytil chvátající Hermionu za paži a donutil ji zastavit se. Zahleděl se jí do očí a otevřel pusu, aby jí vysvětlil vše, aby jí řekl pravdu. Musela se dozvědět, co se doopravdy událo v jejich bytě. Jenže ona se mu vysmekla.

Vysmekla se mu a bez jediného rozhlédnutí se vrhla do silnice. On ji však rychle strhl k sobě zpět a zachránil ji tak před právě projíždějícím autem. Plná šoku z toho, co se právě stalo, se mu vrhla do náručí a nechala se od něj obejmout. On ji pevně zmáčknul a snažil se uklidnit nejen ji ale i sám sebe. Stačilo by pár okamžiků a ona mohla být již mrtvá. To si oba uvědomovali.

Další den měla za sebou, už ji čekala jen oprava stohu pojednání. Už zase. Už zase zasedla ke svému stolu, namočila brk do kalamáře a dala se do práce. Pokusila se na tváři vykrášlit úsměv, místo toho se jí však v obličeji usadil vztek a ona přeškrtala většinu práce, která teď ležela před ní. Znechucená sama sebou odhodila brk a vstala od stolu. Natáhla se na postel, ruce založila pod hlavu a pokusila se usnout. Ne, opět se jí to nedařilo. Vyskočila na nohy a zahájila svůj obvyklý denní rituál, který praktikovala posledních pět dní. Nervózně přecházela po místnosti a snažila se vymazat myšlenky na vše, co kdy prožila. Jenže dnes proud jejich zoufalých pocitů a vzpomínek přerušilo tiché zaklepání na dveře jejího kabinetu.

Lehce sebou trhla, i když tento nepatrný zvuk podvědomě očekávala již několik dní. Tichým hlasem pronesla dále, posadila se na postel a zavřela oči. Chtěla využít posledních pár sekund, které jí zbývaly, než Ronald začne chrlit nesmyslné omluvy. Musela se zklidnit a promyslet si, co mu vlastně řekne.

"Hermiono, prosím, musíš mě vyslechnout, hlavně nekřič, jen mě poslouchej." K jeho velkému překvapení seděla se zavřenýma očima a neprotestovala, tak uvolnil proud myšlenek, které jej trápily.

"Řeknu ti pravdu, pouze a jedině pravdu a pak odejdu, když si budeš přát. Chci ti říct, že jsem tě nikdy nepodvedl, tedy ne úmyslně. Ten den se nastěhovala do bytu nad námi. Večer přišla s několika láhvemi. Chtěla se seznámit s jediným kouzelníkem v domě. A já si řekl proč ne. Od té doby, co jsi nastoupila do Bradavic, jsem se cítil tak osamělý, a tak jsem ji pozval dál. Nejprve vše probíhalo v přátelském duchu, jenže pak začala působit ohnivá whisky a vlastně už ani nevím, jak se to stalo. No a pak jsi přišla ty a…" Zarazil se a ztěžka polkl, pak se odhodlal podívat na Hermionu, chtěl pohlédnout do jejích očí, chtěl v nich najít odpuštění. Jenže její oči byly stále zavřené. To jej znepokojilo.

"Raději už půjdu." Rychlými kroky přešel ke dveřím. Zatáhl za kliku a zůstal stát. Najednou se nemohl pohnout z místa, stále doufal, že promluví. Aspoň slůvko, jedno jediné slůvko. Nic, musel si přiznat, že prohrál, musel už konečně zavřít ty dveře a odejít z jejího života. A když konečně dokázal zabouchnout dveře, nedokázal odejít. Naposledy ještě přitiskl ucho ke dřevu a poslouchal ticho pokoje. A pak se mu srdce rozbušilo, naděje se mu opět vlila do žil. Opravdu slyšel prosbu: Vrať se.?

[ » na začiatok « ]