Poviedka:
Pridaná: 8.2.2012, 13:15:11
Čítaná: 4539×
Hodnotenie: (počet hlasov: 5)

Typ: HP fan fiction
Doba: po poslednom boji
Postavy: Dcéra Rose Malfoy
Stručný dej: Hlavná postava sa po rokoch vracia do rodičovského domu, kde nachádza listy svojej babičky. V listoch sa dočítava, že jej babička celý život milovala iného muža a nie Rona, ale jeho totožnosť zostala až do poslednej chvíle utajená.

Literárna forma: próza
Žáner: dráma, romantika

MÁ NEJDRAŽŠÍ / MŮJ MILOVANÝ

http://pro-mudly.blog.cz/rubrika/jednorazovky

To léto, kdy její matka slavila již padesáté narozeniny, bylo nesmírně deštivé. V Londýně to pociťovala každý den. Každé ráno se budila s tichými nadávkami na celý svět. Co v tuto chvíli znamenalo, že je kouzelnice, když ani v roce 2054 nemohla vyjít ven a prostě jen použít odpuzovací kouzlo na vodu. Musela se potýkat s těmi hloupými mudlovskými vynálezy, s těmi nesmyslnými hračkami, kterým lidé říkali deštník. Měla toho až po krk, měla už dost té neustálé přetvářky. V práci, venku, doma, před kolegy, před přáteli, před snoubencem, pořád se jen musela přetvařovat. Musela se tvářit, že je normální. Ale ona byla normální, jen dokázala to, co jiní nedokázali, jen po svých předcích zdědila nesmírnou sílu, po matce a otci získala moc, kterou by jí kdokoliv jiný záviděl, ale ona jí v těch nejhorších chvílích pohrdala. Vlastně jen v jediné chvíli pohrdala svou silou tak, že by raději byla obyčejným mudlou, pouhým mudlovským šmejdem. Byl to okamžik, kdy musela použít na svého přítele zapomínací kouzlo. Byla to chvíle, kdy už nedokázala žít dál a kdy vyzradila vše. Řekla mu všechno o své minulosti a o své rodině. A on ji zavrhl, nechtěl s kouzelnicí mít nic společného, chtěl od ní odejít, jenže ona ho nemohla jen tak pustit. Musela před ním vytáhnout hůlku, kterou celou dobu tak dobře kryla, musela vyslovit to slovo, aby zapomněl, aby zapomněl to, co mu právě řekla, a neohrozil tak ji a celý kouzelnický svět.

Odjet pak k rodičům domů bylo mnohem snazší. Opustit byt, ve kterém žila už sedm let, a vrátit se na to místo, které jí nikdy nepřirostlo k srdci, bylo pak úplné vysvobození. V té chvíli, kdy se přemístila před to staré podivně stavěné obydlí ji nepřepadl náhlý strach. Tentokráte cítila bolest a ta byla silnější než ten divný pocit, který ji přemohl vždy, když se o prázdninách vrátila z Bradavic. Ten dům skrýval tajemství, ten dům skrýval velký smutek, ona jediná to věděla, ona jediná s tím musela tolik let žít. Nikdo, vůbec nikdo, ani matka, která se tu narodila, ani otec, ani babička, ani dědeček, jí nedokázali říct to, po čem její srdce prahlo. Nedokázali to, protože netušili, co by jí měli říct. Jen ona to cítila, bylo tady něco, co bylo silnější než magie, něco, na co nedokázala přijít. Jen v jediný den vypadal ten dům pro ni šťastně, jen v jediný den se pro ni ten dům usmíval. I když to nechápala, byl to den, kdy se konal společný pohřeb prarodičů. Všichni se tehdy zahalili do černé jak se to sluší a patří na řádný smuteční obřad, jen ona si přes matčiny nadávky a protesty prosadila své nejlepší šaty, které ani zdaleka nepřipomínaly černotu, jenž panovala všude kolem. Ani ona sama nevěděla, proč se v den pohřbu neoblékla do černé, jediné, co chápala, bylo, že to musí udělat. Měla zvláštní pocit, jakoby to její prarodiče snad chtěli, aby se vystrojila do žlutého hábitu, jako by ji snad prosili, aby aspoň ona oslavila jejich smrt. A v ten den si slíbila, že to zjistí, že přijde na to, co se stalo. Netušila, kde by měla začít, netušila, koho ještě by se měla zeptat, musela na to však přijít. Musela prohledat dům, musela najít cokoliv, cokoli co se vymykalo obyčejům toho stavení. Nic, nenašla však nic. Po smrti prarodičů zasvětila předposlední i poslední prázdniny svému největšímu přání, své největší touze, svému největšímu strachu, ale nenašla jedinou stopu. Když pak v kalendáři stálo 1. září, když už se nemohla vrátit do Bradavic, jelikož osmý ročník neexistoval, rozhodla se odejít. Odstěhovat se do Londýna, začít nový život, zapomenout na všechno, co cítila, když každé Vánoce, když každé léto, usínala ve svém malém pokojíku. Přála si zapomenout na tu tíseň, která ji svazovala, na tu tíseň, která prostupovala celým jejím tělem.

Teď se však musela vrátit, nemohla už déle odkládat návštěvu rodičů, nebyla tady sedm let, sedm let nic podobného necítila. Nyní však stála před tím domem, ruka, ve které držela velký dar, se jí klepala. Neměla však odvahu pohnout se a vejít dovnitř. Čekala, až její matka Rose a otec Scorpius otevřou vchodové dveře a s veselými výrazy ji vtáhnou do domu. Nikdo však nepřicházel. Jakoby byl dům prázdný, to však bylo nemožné, protože zřetelně slyšela vzdálené výkřiky radosti, zpěv, smích. Oslava byla už nepochybně v plném proudu. Zkusila se pohnout a udělat krok, nešlo to. Nohy byly snad přikované k zelenému trávníku. Musela čekat, musela tady stát, dokud někdo nevyjde ven, nechytne ji za paži a nevtáhne dovnitř. Hlava se jí točila, ruce se jí třásly a nohy odmítaly poslechnout. Nechápala to, nechápala vůbec nic. A pak, po nekonečně dlouhé době, se otevřely dveře. Objevila se v nich bledá tvář vysokého štíhlého muže se světlými vlasy. Byl to její bratr, její bratr Draco Malfoy, pojmenovaný po otci jejího otce. Stál tam a nechápavě na ni zíral, hleděl na ni s pohledem plným rozčarování a nevědomosti. Nikdy ji nechápal, nikdy jí nerozuměl, ale jak by mohl, když ona sama sobě nerozuměla. V tuto chvíli mu však nějakým zázrakem svitlo, pohnul se, přišel k ní, z rukou jí vzal velkou krabici, uchopil ji za paži a prudce s ní trhl. Její nohy rázem ožily, vrátil se do nich život a ona mohla udělat první krok. Poslušně šla do domu, v tu chvíli už necítila vůbec nic, žádné vzpomínky, které ji před chvílí bránily se pohnout. Věděla, že musí být duchem přítomná zde v této době, už jen kvůli matce, která ji právě se slzami v očích tiskla v náručí.

Musí dnešní odpoledne zvládnout. Musí vydržet pohledy všech zrzavých i světlovlasých hostů, kteří na ni teď upírali zvídavé oči. Nikdy nebyla ten typ, co by mluvil s každým, koho potkal, proto většinu z přítomných hostů znala jen z fotografií a občasných návštěv. Většina lidí, které milovala, už nebyla mezi živými. Její prarodiče Hermiona a Ron Weasleyovi zemřeli v létě, kdy měla nastoupit do šestého ročníku. Její oblíbený prastrýc Harry Potter zemřel, když slavila dvacáté narozeniny, jeho manželka Ginny byla ještě mezi živými, ale bohužel nebyla zde. A nebyla tady ani Ginnina dcera a její teta Lily. Právě tu by tady chtěla mít ze všech nejvíce. Nebylo to však možné. Poslední dva lidé, které z hostů lépe znala, byli její prarodiče Draco a Astoria Malfoyovi. Ona jim však byla cizí. Nikdy se k ní nechovali jako ke vnučce, nikdy totiž neodpustili jejich jedinému synovi, jejímu otci Scorpiusovi, že si vzal Rose Weasleyovou, dceru krvezrádce a mudlovské šmejdky.

Večer se pomalu chýlil ke konci, obloha nad ní jasně temněla. Měla to za sebou. Oslava jednou provždy skončila. Ulevilo se jí a zároveň se jí točila hlava. Měla strach z toho, co ji teď čeká. Měla před sebou nekonečnou noc. Věděla, že se ty pocity vrátí, věděla, že jakmile ulehne do postele, prostoupí jí ta stará známá tíseň. Poslušně však vstala a zamířila do svého starého pokoje. Musí se tomu postavit. Už zase. Neunikne tomu. Ale její pokoj byl už plný, v její staré posteli, která byla teď kouzlem zvětšená, spali její prarodiče. Nemohla tam být. Musela si jít lehnout do posledního volného pokoje v celém doupěti. Do pokoje, který už léta sloužil jako sklad všech zbytečných věcí, do pokoje, kde kromě samého nepořádku, byla jediná postel, postel, na které v dětských letech spával Ron Weasley. Dnes to bylo poprvé, co sem vstoupila. Poprvé ji osud zavál do malého oranžového pokojíku. Nikdo sem nechodil, nikdy sem nikdo nechodil. Jakoby ten pokoj snad ani neexistoval. Ale přitom byl tak skutečný, cítila z něj život, cítila, že před mnoha lety tu někdo žil a zanechal zde svůj osud.

Ulehla do staré zaprášené postele, aniž by se namáhala převléknout se do něčeho vhodnějšího pro spánek. Zakryla se až po bradu sešívanou pokrývkou a zavřela oči. V tu chvíli však ucítila silnou bodavou bolest. Něco ji tlačilo do zad. Nadzvedla se a zašmátrala rukou po matraci. Nic. Neucítila vůbec nic. Opět se zachumlala do deky a zkusila zavřít oči. Jakmile to však udělala, ona bodavá bolest se ozvala znovu, tentokráte však byla silnější. Zvedla se do sedu a opět zašmátrala rukou kolem sebe. Zase nic. Matrace byla hladká a očividně na ní kromě ní samé nic neleželo. Postavila se tedy a zkusila to znovu. Opět to byl jen marný pokus. Posadila se na zem a tupě zírala na postel. V tom okamžiku ji něco napadlo. Prudce zajela rukou pod matraci. Místo však aby narazila na nějaký ostrý předmět, který ji předtím bodal do zad, zavadila rukou o něco hladkého. Volnou rukou vytáhla z kapsy hůlku, zašeptala Lumos a namířila ji právě na to místo. Jakmile dopadlo namodralé světlo hůlky do prostoru pod matrací, ozářilo hromádku něčeho žlutého. Byly to dopisy. Náhle ucítila silný příval tepla, které jí prostupovalo celým tělem. Cítila to. Tady leží odpověď na všechny otázky, které si kdy v životě kladla. Věděla to, prostě to věděla, jako věděla, že se musí nadechnout.

Vytáhla náhodný dopis a namířila na něj hůlkou. Na obálce bylo úhledným písmem napsáno Mému milovanému. Zašmátrala znovu rukou pod matrací a vytáhla další dopis. Tentokráte na něm bylo jiné písmo. Usoudila, že to psal nějaký muž. Poznala to nejen podle písma, ale i podle jména. Stálo na něm Hermioně Grangerové. Chvíli na dopis hleděla a pak zalapala po dechu. Dopis byl adresovaný její zesnulé babičce. Prudkým pohybem strhla matraci z postele a zahleděla se na další dopisy. Na všech však stálo to samé… Mému milovanému… Hermioně Grangerové… ne, přece tam byla i změna. Některé dopisy byly adresované i Hermioně Weasleyové, to znamená, že… znovu se zahleděla na obálky. V rohu každé z nich bylo malým písmem napsáno datum… 1. 10. 2000… 5. 6. 2003… 8. 9. 2015, 8. 7. 2046… datum posledního dopisu. Z očí jí najednou vytryskly slzy. Byl to den, kdy její babička zemřela. Ten dopis, který teď právě držela v rukou, bylo to poslední, co její babička na tomto světě udělala. I když všechny ty dopisy znamenaly, že celý život milovala jiného muže, než za kterého byla provdaná, musela znát ten příběh. Ruce se jí rozklepaly, srdce se prudce rozbušilo. Zavřela oči, zhluboka se nadechla a pokusila se otevřít obálku. Byla neporušená. Pochopila, pravý adresát ji nikdy nečetl, neotevřel ji, a pokud ji chtěla otevřít ona, musela znát ten příběh. Musela seřadit všechny dopisy, tak, jak byly napsané a musela je pročíst, aby pak mohla po osmi letech otevřít tu obálku a najít tak odpovědi na všechny své otázky.

Má nejdražší,

už nemohu dál. Už nemohu skrývat city, kterými jsem přeplněn. Už nemohu v sobě dusit tu lásku, kterou k tobě cítím. A zároveň ti nesmím říci, kdo jsem, nesmím ti ani slůvkem naznačit, co prožívám. Asi nechápeš, v tuhle chvíli jsi zmatená. Miluji tě, tak strašně moc, každým dnem, kdy nejsi se mnou, je má láska větší a větší a má bolest těžší a nesnesitelnější. Tohle je ovšem jediný způsob, jediný způsob, který mi dovoluje tě milovat.

Znám tě, ach můj Bože, znám tě už od jedenácti let, viděl jsem tě vyrůstat, viděl jsem, jak dospíváš do krásy. V tu chvíli jsi byla tak blízko, a já té příležitosti nevyužil, neřekl jsem ti o svých citech včas a teď je pozdě. Nemůžu, jednoduše nemůžu zabít… Bylo mi zakázáno tě milovat, mocnou kletbou mi byla odebrána možnost tě držet každý den v náručí, líbat tvé sladké rty. Opět v tom stojí láska. Zamilovala se do mě jedna žena, která nesnesla mé odmítnutí. Nechtěla chápat, že celý život miluji jinou. Jakmile jsem odešel z Bradavic, uvalila na nás kletbu. Můžu vedle tebe žít, můžu se na tebe dívat, můžu se tě dotýkat, ale za žádnou cenu ti nesmím ani slůvkem naznačit, co k tobě cítím, zemřela bys a já bych pak žalem zemřel též.

Celé dva roky jsem byl s tebou, stále jsem s tebou, i teď jsem s tebou, ale už nemůžu dál. Potřebuji ti vyjádřit svou lásku, a tohle je jediný způsob. Jedině takhle tě mohu milovat, jen takto tajně, jen já a ty navždy.

Má nejdražší,

tohle mi, prosím, nedělej. Vím, že musíš být zmatená, když ti muž, kterého neznáš, vyznává lásku. Miluji tě a budu ti to psát pořád, dokud mi neodpovíš, jen mě, prosím, miluj též. Nic jiného nežádám, srdce za srdce.

Můj milovaný,

když jsem poprvé četla tvůj dopis, ucítila jsem něco, v co už jsem dávno přestala věřit. Ten pocit, že je tady někdo, kdo mě miluje, mě naplnil a přemohl. Jako by ten dopis vlil zpět energii do mých žil. A i když tě neznám, tvá slova mě nutí na tebe myslet, tvá slova mě nutí uvědomovat si pravý smysl lásky.

Má nejdražší,

už jsem nedoufal, že mi na dopisy odpovíš. Tvá slova jsou pro mě jako rajská hudba, dávají mi opět naději, že nejsem zbytečný, že mám pro koho žít. Chci se stát tvým nejlepším přítelem, chci, abys mi napsala vše, co se honí tvou hlavou, chci, abys mi popsala všechno, co se odehraje ve tvém životě. Slibuji, že ti budu naslouchat, že ti budu radit, že tady budu jen a jen pro tebe. Budu ti každý den nablízku, každý den budu stát v pozadí a chránit tě. Budu stále s tebou, i když budeš pro mne tak vzdálená.

Můj milovaný,

v mém životě se dějí zvláštní věci, které jsem ještě nikomu neřekla. Ve škole jsem se zamilovala do mého nejlepšího přítele, přítele, s kterým jsem prožila tolik dobrého a zlého, já bláhová jsem věřila, že on je ten pravý, ve svých tajných snech jsem si představovala náš společný život. Byla jsem hloupá. Namlouvala jsem si, že mě miluje, že ke mně cítí to samé. A když jsme se při bitvě o Bradavice políbili… pár dní to vypadalo, že se mé sny zhmotní, pak přišla krutá realita. Řekl mi, že to udělal jen v návalu emocí, které na něj při bitvě doléhaly, řekl mi, že to byla chyba a že by rád zůstal tím nejlepším přítelem, kterým byl. Vrátila jsem se k rodičům, on také. A já přestala věřit v sílu lásky.

Má nejdražší,

tvá slova mě ubíjí, rvou mi srdce z těla, přál bych si být tím mužem, kterého jsi milovala, přál bych si být mužem, kterého můžeš ještě milovat. Slibuji, že ti ukážu, jak mocná láska může být, jen mi, prosím, důvěřuj.

Můj milovaný,

tvá slova jsou jako uklidňující balzám, tvá slova hřejí. Tak moc bych si tě přála poznat, tak moc bych si přála vědět, kdo se skrývá za těmi slovy.

Má nejdražší,

musíš mi důvěřovat. Neexistují pro mě větší muka, než jsou tato. Co je kletba Cruciatus? Nic není větší bolest, než ta která mě zabíjí pokaždé, když tě vidím. Vidím, jak se usmíváš, vidím, jak se mračíš, vidím tvé slzy, a nemůžu přispěchat, abych tě objal, nemůžu ti nic naznačit.

Můj milovaný,

netrpělivě vyhlížím každý tvůj dopis, usínám ve svém dětském pokojíku a představuji si tvůj obličej. Vím, že je krásný, vím, že máš laskavé oči a dobré srdce a vím, že mě miluješ. A mám pocit, že každé tvé slovo ve mně zasévá lásku, že každé písmenko, které napíšeš, mě k tobě připoutává. Mám strach. Mám strach, že někdo najde tyhle dopisy a připraví mě tak o něco pěkného, co mě možná čeká, mám strach, že stojíš vedle mě a já na tebe křičím…

Má nejdražší,

musím ti dát jednu radu, pokud chceš, abych ti zůstal nablízku, drž se své rodiny, drž se svých přátel, věř mi, i když tě tvůj kamarád v životě zklamal, už to víckrát neudělá. A i když tě nemiluje, jak sis přála, také tu bude pro tebe, vím to.

Odložila nejstarší dopisy, opřela se o postel a vstřebávala to, co si právě přečetla. Nemýlila se, její babička měla opravdu tajný vztah. Podváděla svého manžela. Podváděla ho… nevěděla proč, ale neodsuzovala ji, jen chtěla vědět, jak to bylo dál. Začetla se do dalších dopisů. Ten muž stále vyznával lásku a ta žena mu pomalu podléhala. S každým dopisem byla její slova vroucnější, s každým dopisem byla její slova plnější lásky. A pak našla ten osudový dopis, dopis, ve kterém poprvé žena napsala slovo: miluji tě. Byl napsaný v květnu roku 2002 a obsahoval ještě jednu zprávu, která ji zaujala.

Můj milovaný,

můj život zasáhla nečekaná zpráva. Můj nejlepší přítel mě na svatbě své sestry náhle požádal o ruku. Během hostiny mě odvedl do svého oranžového pokojíku, klekl si a zeptal se mne, zdali bych si ho nevzala. Naprosto mě tím šokoval, nikdy jsme spolu nechodili, nic ke mně necítí… Řekl, že nevěří v lásku ale v lidi, řekl, že je ochotný si mě vzít, že mě chce udělat šťastnou, i když mne nebude milovat. A já teď stojím na rozcestí, nevím, co mám dělat, nevím, co mám dělat teď, když jsem si konečně jistá, že tě miluji.

Má nejdražší,

ta poslední věta, kterou jsi napsala, je to nejkrásnější, co se mi v životě mohlo stát. Miluji tě, miluji tě, ale nemohu si tě nikdy vzít, nikdy tě nemohu udělat šťastnou, vezmi si to, co ti život nabízí, vdej se za toho muže, on ti může dát rodinu, on ti může dát domov a bezpečí. Já ti mohu dát jen lásku.

Můj milovaný,

nic jiného nežádám, jen tvou lásku. Můj Bože, tak moc bych si přála najít způsob, který by zlomil tu kletbu, ale vím, že to nejde. Vím, že mě můžeš jen milovat. Vdám se, vdám se za svého kamaráda. Ale rodinu s ním nikdy mít nebudu, nemůžu s ním mít děti, nikdy bych nebyla schopná tě podvést, věř mi, prosím.

Opět odložila dopisy, které právě přečetla. Její prarodiče se nebrali z lásky, nikdy se nemilovali, nikdy k sobě nic necítili, byli to jen dva kamarádi, kteří spolu žili zde v doupěti. To ale znamená, že její dědeček nemůže být otcem její matky, že… rychle se vrhla k dopisům, v rychlosti pročetla další v pořadí a zastavila se až u toho, na kterém bylo napsáno datum svatby jejích prarodičů.

Má nejdražší,

včera ses vdávala a já tam byl. Díval jsem se, jak slibuješ lásku, úctu a věrnost jinému muži, díval jsem se na tvé nádherné tělo v bílých šatech, jak se manželským slibem na celý život odevzdáváš do rukou jiného. Byl jsem šťastný, byl jsem nesmírně šťastný, že vidím tvůj úsměv, že vím, že neprožiješ život v osamění.

Můj milovaný,

kéž bys byl ty tím mužem, který vedle mne stál, který mne držel za ruku a pohledem mě povzbuzoval. Kéž bych mohla hrdě nosit tvé příjmení. Nesmím a vím to. Vím, že to bolí, vím, že mě to zabíjí, ale vím, že tvoje láska je to nejlepší, co v životě mám. Zároveň mě ubíjí pocit, že lžu muži, který mě vlastně zachránil před životní samotou, že mu do očí tvrdím, že není nikdo jiný v mém životě.

Má nejdražší,

mluvil jsem s tebou, stál jsem vedle tebe, mé ruce se tě dotýkaly, mé rty s tebou hovořily. Dnes ti to můžu říct, můžu ti sdělit tuto zprávu, protože vím, že tě nijak neohrozím. Včera jsi potkala mnoho lidí, včera ti gratulovali ke svatbě, a já stál mezi nimi a prožíval ty každodenní muka. Viděl jsem tvého čerstvého manžela, viděl jsem úsměv na jeho tváři, je šťastný, že je tvým mužem, věř mi, vím, že nelituje svého rozhodnutí, že je smířený s tím, že budete navždy jen dva přátelé, kteří jsou náhodou i manželi.

Odložila dopis, který právě dočetla, zvedla se, přešla místnost a natáhla se na odhozenou matraci. Potřebovala si utřídit myšlenky, potřebovala se uklidnit a potřebovala setřít slzy, které jí zabraňovaly číst dál. Na chvíli zavřela oči a přemohl ji spánek. Nyní viděla před sebou své prarodiče, usmívali se na ni, vypadali vedle sebe tak šťastní. S trhnutím se probudila. Vždy jí připadali šťastní, ale až teď si uvědomila, že je nikdy neviděla držet se za ruce, nikdy je neviděla obejmout se, políbit…

Setřela poslední slzu, která jí stékala po rozpálené tváři, vrátila se zpět k dopisům a znovu se do nich začetla. Dopisování mezi ženou a mužem neustalo ani po svatbě. Ta žena dále popisovala svému milenci nový život po boku svého manžela a on jí naslouchal, slovy jí pomáhal, ale nikdy, nikdy se nezmínil o sobě. Ani slůvkem nenaznačil nic ze svého života. Všechny dopisy si byly velmi podobné, až na jeden, jediný dopis znamenal zlom ve zvláštním vztahu ženy a muže, dopis napsaný v roce 2003.

Má nejdražší,

nedokážu slovy vyjádřit to štěstí, které mne potkalo. Od toho dne, co jsem se dozvěděl tu novinu, nemůžu myslet na nic jiného, nedokážu se na nic soustředit. Uvidím tě, setkám se s tebou, jednu noc tě budu moci milovat, jednu noc v roce tě budu líbat, hladit, objímat.

Má trýznitelka se nade mnou smilovala. Nemohla se už na mě dále dívat, nesnesla pocit, že nejsem šťastný, povolila mi vídat tě. Jednu noc v roce, v jednu jedinou noc za rok za tebou mohu potají přijít a od setmění až po rozednění tě můžu milovat, můžu tě milovat. Vybral jsem si tvé narozeniny, protože jsou už za pouhých čtrnáct dní, za nekonečně dlouhých čtrnáct dní přijdu za tebou, přijdu do oranžového pokoje tvého domu.

Pokud chceš, abych přišel, pokud to doopravdy chceš, musíš mi slíbit, že už na mě budeš čekat, musíš mi slíbit, že si šátkem zakryješ oči a po celou dobu jej nesundáš. Slib mi to, prosím, a já přijdu a konečně ti dokážu svou lásku.

Můj milovaný,

slibuji.

Má nejdražší,

vešel jsem do oranžového pokoje a ty jsi seděla na posteli, oblečená jen v krátké noční košilce, oči skryté za tmavým šátkem. Jakmile jsem tě spatřil, v ten okamžik, kdy jsem tě uviděl čekat na mne, neovládl jsem se, musel jsem tě zahltit polibky, každý milimetr tvé kůže… Po tolika letech mučení, trýznění, bolesti, po třech letech dopisování jsem tě konečně držel v náručí, mohl jsem tě políbit, pohladit a ty ses nechala, oddávala ses té vášni a touze, svými polibky jsi působila, že mé tělo hořelo, že můj mozek šílel.

A pak jsi nad ránem usnula v mém náručí, ležela jsi přesně tak, jak jsem si už tolikrát přál. Viděl jsem sám sebe, jak tě hladím po vlasech, jak přejíždím prsty po tvém obličeji a ty spíš a sníš si krásný sen. Nemohl jsem tam s tebou zůstat, nemohl jsem tě obejmout a také se po dlouhé noci plné té nejsilnější lásky, odevzdat do moci spánku, musel jsem odejít, musel jsem opustit ten pokoj a zanechat tě tam, až za rok, zase za rok se k tobě vrátím…

Můj milovaný,

už netuším, co mám psát, už nevím, jakými dalšími slovy mám vyjádřit to, co k tobě cítím. Tyto slova ani neexistují, nikdo dosud nevymyslel slovo, které by vyjadřovalo mé pocity po noci strávené s tebou, po nejkrásnější noci v mém životě. O kolik je teď můj život plnější, ty jsi mé světlo, ty mne provázíš životem a mám pocit, že jen díky tobě vydržím ten dlouhý rok, vydržím ten nejdelší rok v mém životě, než se s tebou budu moci opět setkat.

Neplakala, neplakala, protože nemohla, došla jí zásoba slz, které ronila pro svou babičku a pro jejího milence, pro jejich silnou a zároveň velmi bolestnou lásku. Ani na vteřinu si nedokázala představit, jaký život to musel pro ně být, nedokázala si představit jejich velkou bolest, kterou museli snášet a už vůbec si nedokázala představit tu spalující vášeň a touhu, kterou museli pocítit, když se mohli poprvé za tři roky milovat.

Hlava ji neskutečně bolela, celé tělo ji bolelo, jak tu seděla už celé hodiny na studené zemi. Ale přesto pokračovala ve čtení dál, i když venku vládla temná noc, ona musela pokračovat.

Můj milovaný,

myslela jsem, že už ve svém životě nemohu být šťastnější, byla jsem přesvědčená, že ty jsi to jediné opravdové štěstí, které mě kdy potkalo. Mýlila jsem.

Ach, můj Bože, miluji tě tolik, že tu lásku ani nemohu snést, a nyní tě miluji snad ještě více. Jsem těhotná, nemohu uvěřit slovu, která jsem právě napsala, ale je to tak. Jsem opravdu těhotná a ty jsi otec. Budu mít s tebou dítě, dítě, které budu mít tvou tvář, tvé rysy, tvou povahu, tvé laskavé srdce.

Má nejdražší,

slibuji, přísahám, že ti teď budu ještě více nablízku, než jsem kdy byl. Budu se dívat, jak tvé bříško roste, budu pečlivě střežit každý tvůj pohyb, i když ty to nebudeš vědět.

Můj milovaný,

dolehl na mne těžký pocit viny, jak mám teď svému muži říci, že čekám dítě? Jak mu mám sdělit, že pod srdcem nosím dítě jiného muže? Nechci o něj přijít, nemiluji ho, ale nechci, aby mě opustil, a zničil tak upřímné přátelství, které mezi námi celou dobu je.

Má nejdražší,

ničím si nejsem jistý více, než tím, co ti teď píši. Z celého srdce vím, že tvůj manžel dítě přijme, vím, že jej bude milovat a vychovávat, jako by to bylo jeho vlastní. Vím, že si bude přát, aby mu naše dítě říkalo tatínku, a vím, že nikdy nebude mít nutkání sdělit mu, že není jeho pravým otcem. Prosím, nic ode mne nevyzvídej, prostě mi věř.

V tu chvíli pocítila náhlý nával náklonnosti k jejímu dědečkovi. Celý život vychovával cizí děti, celý život předstíral, že je jejich otcem, dal jim lásku, dal jim vychování, a nikdy ani slůvkem nenaznačil, že by nebyl smířen se svým osudem pouhého pěstouna.

Ano, její domněnky se potvrdily, to dítě byla její matka. A za dva roky se jim dokonce narodilo i druhé dítě, její strýc Hugo. Ani ten nebyl synem otce, který ho vychoval. Rose i Hugo byly děti narozené z tajné lásky, z lásky, která se uskutečňovala pomocí dopisů a jednou za rok mohla být naplněna.

Tak její babička prožila celý život. Celý život si skoro každý den vyměňovala dopisy se svou tajnou láskou, každý rok v den svých narozenin si zavázala oči šátkem a odcházela do oranžového pokoje, aby se zde po dlouhém odloučení opět setkala s tím mužem, aby zde pouze jednou za rok mohla prožít chvíle opravdové lásky. A k tomu sdílela život se svým kamarádem, který se obětoval a bez jediného protestu vychovával její děti. Jak zvláštní musel být jejich vztah. Více než třicet let vedle sebe spávali v manželské posteli, více než třicet let vedle sebe jen leželi a nikdy se nedotknuli, jejich vztah zůstal celý život jen kamarádský.

Dočetla dopis a s hrůzou zjistila, že je u konce. Poslední dva dopisy, poslední dva dopisy tu ležely a čekaly, než si je přečte, jeden byl otevřený, druhý byl neporušený.

Má nejdražší,

mé dny se chýlí ke konci, můj život dospěl do závěrečné fáze, a tak ti chci dát poslední sbohem. Posledními slovy ti chci vyjádřit, že jsem tě celý život miloval, nikdy jsem ti nebyl nevěrný s žádnou jinou, jen ty jsi pro mě byla ta pravá a jediná.

Děkuji ti, lásko, miláčku, děkuji ti. Děkuji ti, že jsi mi dala dvě krásné děti, děkuji ti. Bylo pro mne těžké je jen z dálky sledovat, ale nelituji ničeho. Nelituji ani jediného dopisu, který jsem napsal, nelituji ani jediné noci, kterou jsem s tebou mohl prožít. Právě tento zvláštní styl lásky způsobil, že jsem tě miloval snad ještě více, než kdybych s tebou žil v klasickém manželství. A tak tedy naposledy líbám tvé rty, hladím tvé ruce, naposledy ti píši slova lásky.

Už mi zbylo jen jediné přání, přál bych si zemřít v tvém náručí, tak moc bych chtěl, aby poslední můj pohled padl do tvých krásných hnědých očí, tak moc bych si přál aspoň jedenkrát za život se ti podívat do obličeje a říci, to jsem já, já jsem ten muž, s kterým sis tolik let psala, já jsem ten muž, s kterým ses jednou za rok milovala, já jsem otcem tvých dětí. Nemůžu, stále je na nás uvalena kletba a já nemůžu zkrátit tvůj život.

Jakmile však zemřu, jakmile mé rty naposledy vydechnou, kletba se zlomí. A ty poznáš pravdu, budeš vědět, kým jsem byl. Ach, můj Bože, tak moc si přeji, abys nebyla zklamaná tím zjištěním, aby ses po zbytek života netrápila člověkem, který tě miloval. Musím jen doufat, že tě pravda nebude bolet.

Prosím, neplakej pro mne, netrap se kvůli smrti. Jen doufej, že se naše duše setkají a budou konečně opravdu spolu.

Miluji tě, Hermiono.

Odložila poslední dopis od toho muže a zakryla si obličej dlaněmi, nemohla plakat, nemohla na nic myslet, jen tam seděla a seděla. Oči měla rudé, hlava ji bolela a ruce měla studené, nezvedla se však, dále se válela po tvrdé podlaze uprostřed tajemství, které ji tížilo celý život. Měla před sebou poslední dopis, věděla, co v něm je. Věděla, že je v něm napsáno jméno toho muže, věděla, že žena odhalila tajemství a do posledního dopisu napsala všechny své pocity, i když věděla, že ten muž je už mrtvý a nikdy si to nepřečte.

Měla vůbec právo ten dopis otevřít? Neměl navždy zůstat schován pod tou matrací? Když ji na tváři zalechtaly první sluneční paprsky, uvědomila si, že ano, že musí ten dopis otevřít, a zbavit tak tento dům záhady, že musí vědět pravdu. A tak rozechvělými prsty rozlepila obálku a začetla se…

Můj milovaný,

stále jsi to byl ty. Každý den jsi to byl ty, má lásko. Teď je mi všechno jasné, vím vše a tím více mě to bolí.

Teď už vím, že to Levandule Brownová na tebe uvalila kletbu, protože tě sama milovala. Dovolila ti vedle mne žít pouze jako kamarád a tak sis mne vzal, vzal sis mne, abys mi mohl být nablízku, i když jsi věděl, že se mne nikdy nesmíš dotknout, že mi nikdy nesmíš naznačit, že mne miluješ. Vychovával jsi se mnou děti, předstíral jsi, že nejsou tvoje, ale ve skutečnosti to byly tvé děti a pak tvoji vnuci.

Byla jsem tak slepá, ani jedenkrát za celý život mě nenapadla možnost, že bys to mohl být ty, vždy jsem tě brala jen jako přítele a přitom jsem tě z hlouby duše milovala.

Neumím si ani představit ten pocit, který tě přepadal pokaždé, když jsi byl se mnou. Nedokážu si vybavit tu bolest, ležel jsi vedle mne, věděl jsi, že mne miluješ, věděl jsi, že já tě miluji, ale nemohls mi nic naznačit.

A pak jsi mi najednou ležel v náručí a umíral jsi, a já plakala. Plakala jsem pro tebe, jenže tehdy to byly slzy pro kamaráda, protože jsem netušila, ani v tu poslední chvíli tvého života jsi mi nic nenaznačil, ani v tu poslední chvíli života si mne nechtěl ohrozit.

Jak moc bych si teď přála vrátit čas, jak moc bych tě chtěla ještě jednou vidět, chtěla bych ti do očí říci, že tě miluji, chtěla bych tě líbat a mít přitom oči otevřené, nezakryté černým šátkem, chtěla bych být s tebou…

A cítím, že se to brzy splní, cítím, že brzy opustím tento svět, protože nedokážu už dál žít, když vím pravdu, nedokážu setrvat déle v tomto domě, který celý život znal naše tajemství. Musím být konečně s tebou.

Miluji tě, Rone.

Stále hleděla na ty poslední tři slova… Miluji tě, Rone… stále nemohla uvěřit tomu, co se právě dozvěděla. A najednou pochopila. Pochopila, proč v den jejich pohřbu odmítla obléknout černou. Byli konečně spolu.

Okamžitě vstala, vzala všechny dopisy a vyšla z oranžového pokoje, kde se celý příběh odehrával. Zamířila do ložnice své matky. Probudila ji, a aniž by jí cokoliv řekla, donutila ji, aby se oblékla a chytila ji za ruku. Pak se s ní přemístila. Posadila ji na hrobní kámen svých prarodičů, podala ji dopisy a pohledem ji donutila, aby si je přečetla.

Hodiny seděla na tvrdém kameni, slunce už dávno stálo na obloze a pálilo do všech stran. Ona však jen mlčky pozorovala matku, která stále četla dopisy. A až její matka dočetla i ten poslední, vrhla se k ní a se slzami v očích ji objala. Cítila, že nikdy neměla k matce blíže než teď. Konečně k sobě našly tu pravou cestu.

[ » na začiatok « ]