Poviedka:
Pridaná: 6.2.2012, 20:16:46
Čítaná: 4581×
Hodnotenie: (počet hlasov: 6)

Typ: HP fan fiction
Doba: po poslednom boji
Postavy: Hermiona, Ron, Harry
Stručný dej: Hermiona behom bitky o Rokfort zmizla, stratila pamäť a teraz sa chystá vydať za ošetrovateľa, ktorý sa o ňu staral. Novú Hermionu, alias Emmu, avšak prenasledujú podivné sny. Sú tieto sny len výplodom jej fantázie a kto je ten záhadný muž, ktorý sa objaví na jej svadbe?

Literárna forma: próza
Žáner: romantika

ANO!

http://pro-mudly.blog.cz/rubrika/jednorazovky

„Miluji tě!"

„Já tebe také, Emmo!" Zpět do reality mě vrátil známý hlas. Kdybys jen věděl, Johne, že to, co mi právě vyklouzlo ze rtů, nepatřilo tobě. Patřilo to krásnému, mladému muži s rezavými vlasy. O tomto mladém muži se mi zdá už skoro rok. Skoro každou noc se mi zjevuje ve snech. Ty sny jsou většinou stejné. Něco mi padá z rukou, toho si ale nevšímám, utíkám k tomu muži, obejmu ho a dám mu vášnivý polibek. On mi ho se stejnou vášní oplácí. V těch snech ho miluji. On je tam ten pravý. Myslím, že za ten rok jsem se do něj zamilovala i ve skutečnosti. Jenže on je jen přelud v mé hlavě, jen krásný sen. Pro mě ten pravý muž, teď spí vedle mě. John, můj snoubenec. Seznámili jsme se v nemocnici. Našli mě uprostřed lesa. Odvezli mě do nemocnice, kde pracoval i John. Diagnostikovali mi amnézii. Doteď si nemohu vzpomenout, kým jsem byla před rokem. Dokonce i jméno mi dali nové. Nejprve mě John jen ošetřoval, pak mě začal zvát na rande a brzy jsem se k němu nastěhovala. Když mě před dvěma měsíci požádal o ruku, souhlasila jsem.

Přípravy na svatbu mě poslední týden zaměstnávaly na sto deset procent. Do postele jsem zaléhala skoro o půlnoci a vstávala zase brzy ráno. Takže na nějaké snění nezbyl čas. Tak proč zrovna dnes, v den mé svatby, se ten sen musel znovu objevit? Kolikrát jsem přemýšlela nad tím, jestli dělám dobře, když si beru Johna, když vím, jak jsem šťastná s tím mužem ze snů. Jenže ani netuším, kdo ten muž ze snů vlastně je. Ani nevím, jak se jmenuje. Takže konec přemýšlení. Dnes v jedenáct hodin si vezmu Johna. Johna, který mě miluje.

„Ptám se vás, Johne Lewisi, berete si zde přítomnou Emmu Lovegoodovou za právoplatnou manželku?"

„Ano," odpověděl John a usmál se na mě. Teď kněz obrátil svou pozornost na mě.

„Teď se tedy ptám vás, Emmo Lovegoodová, berete si zde přítomného Johna Lewise za právoplatného manžela?"

„Emmo, miláčku, no tak, řekni jen ano."

„Slečno Lovegoodová?" Nevnímala jsem hlasy ani jednoho z nich. Ani jsem nemohla.

„Emmo, děje se něco?" Dělo. Dělo a nejen něco. Nemohla jsem otevřít pusu a říct to ano, protože jsem musela hledět na toho muže. Na muže, který stál úplně vzadu a také se na mě upřeně díval. Byl to on! Prostě a jednoduše to byl on. Muž z mých snů stál tady. On je živý, je z masa a kostí. Ale co mám teď dělat? Mám říct ano a nikdy se nedozvědět, kdo je ten tajemně nádherný muž? Muž, kterého jsem ve snech tolik milovala. Mám tedy nechat Johna před oltářem a jít za ním? Jenže, co když je to jen shoda náhod? Co když prostě jen vypadá jako on? Co když zjistím, že to je naprosto cizí a naprosto jiný muž? A ztratím Johna. Tak řeknu Johnovi, že si to musím rozmyslet. A zjistím, co je ten muž zač a...

„No tak, Emmo." Ano, jestli je John ten pravý, tak se svatbou ještě počká. Jenže ten muž je tady teď. Teď a tady. Musím jednat.

„Promiň, Johne. Ale nemůžu si tě vzít. Ne teď. Možná později. Promiň mi to."

„Ale, Emmo, co se stalo? Co jsem udělal špatně, vždyť já tě přece miluji."

„Já tebe také, jenže si najednou nejsem jistá." Udělala jsem to. Tak a teď půjdu za ním. Ano, je to on. S každým dalším krokem jsem nervóznější. Už jen dva kroky, jeden krok…

„Kdo jste?" Kdo jste? Ano, to bylo první, co jsem mu řekla. Jenže on si toho nevšímal. Hleděl mi upřeně do očí.

„Jsi to ty, Hermiono. Já tě našel." Hermiono, proč mi ten muž říká Hermiono?

„Kdo jste?" No tak, už mi odpovězte. Tahle otázka mě tíží už skoro rok.

„Nepamatuješ si mě."

„Nepamatuji, ale znám vás. Už skoro rok se mi o vás zdá."

„Můžeme si někde v soukromí promluvit?" Přikývla jsem a následovala jej. Všichni přítomní byli naprosto šokovaní. John za mnou ještě volal, ať se vrátím. Já však musela jít s ním. Prostě musela.

„Jmenuji se Ron Weasley." Ron Weasley, to jméno mi opravdu nic neříká.

„No tak, Hermiono. Nic?" Ne, nic.

„Promiňte, ale já nejsem žádná Hermiona. Jsem Emma, Emma Lovegoodová."

„Je to horší, než jsem si myslel." Byla jsem stále zmatenější.

„Dobře tedy, vše ti řeknu, Hermiono. Promiň, Emmo."

„Začněte, prosím, poslouchám vás."

„Tak za prvé, přestaň mi vykat. Nejmenuješ se Emma, ale jmenuješ se Hermiona. Hermiona Grangerová. A jsi čarodějnice."

„Cože jsem? Vy si, pardon, ty si ze mne děláš srandu? Vím, že Emma není moje pravé jméno, ale žádná čarodějnice nejsem." Co se mi to ten muž snažil navykládat?

„Ale jsi a já jsem, Hermiono, také čaroděj. Známe se od jedenácti let. Jsme nejlepší přátelé, ještě spolu s Harrym Potterem. Na toho si vzpomínáš?"

„Ne, nikoho takového jména neznám. Pokračuj, prosím, Rone."

„Chodili jsme spolu do školy do Bradavic. Před rokem jsme svedli bitvu proti nejhoršímu černokněžníkovi všech dob. Porazili jsme ho, jenže tebe při té bitvě zasáhlo nějaké mocné kouzlo a prostě jsi nám zmizela před očima. Jen tohle po tobě zůstalo." Podával mi nějaký kus dřeva.

„A od té doby tě hledám. A teď jsem tě konečně našel. Nemůžu tomu uvěřit."

„Co to je?" zeptala jsem se a ukázala na to, co teď leželo na stole.

„To je hůlka, tvoje hůlka. Přece. Pomocí ní kouzlíš,“ dořekl a trpělivě se na mě zadíval, já však stále nechápala.

„Nic, pořád nic? Ani náznak? To není možné. Musím ti pomoct, musíš si vzpomenout."

„Zdají se mi ty sny, jak jsem už říkala. Pokaždé jsi v něm ty a já, stojíme v nějaké zvláštní komnatě a já držím v rukou něco divného jako kosti a pak tě…

„Ano, to se stalo. To se stalo. Aspoň něco." Stalo se to? Takže ten krásný polibek nebyl jen sen? Každé slovo, které ten muž vyslovil, ve mně vyvolalo nepatrný záchvěv něčeho zvláštního, ale to ano, které vyřkl právě před chvílí a potvrdil tak mé tajné přání, znamenalo více než jen pouhý záchvěv.

„Vezmu tě za Harrym." Vstali jsme a chytili se za ruce. Okamžitě mi tělem projel závan něčeho krásného. A pak se Ron prostě otočil a stáli jsme někde jinde. V nějaké divné ulici, plné divných obchodů.

„Hermi? Jsi v pořádku? Někdo napoprvé zvrací."

„Jsem v pořádku. Mám pocit, jako bych to už někdy dělala."

„Samozřejmě že dělala. No, snad to nebude tak zlé."

„Harry, tomu neuvěříš! Pojď honem otevřít." Ron bušil do dveří. Ty se vzápětí otevřely.

„Rone? Co se dě…?“ Ten muž, co se objevil ve dveřích, se mě okamžitě pokusil obejmout.

„Co si to dovolujete? Okamžitě přestaňte!" Prudce jsem ho od sebe odstrčila.

„Hermiono, ty si na mě nepamatuješ? Rone, co se s ní stalo?"

„Myslím, Harry, že bude lepší, když to probereme vevnitř." Ten Harry nás pozval dál. Posadil nás do kuchyně a mně uvařil čaj.

„Takže, Hermiono? Ty si na nic nevzpomínáš? Vůbec na nic?" Harry se celý zmatený na mě díval.

„Vzpomíná si na tu událost v Komnatě nejvyšší potřeby. Však víš, Harry. Zdá se jí o tom." Harry chvíli přemýšlel, pak vstal a někam odešel. Za chvíli se vrátil a nesl něco v rukou. Album.

„Něco mě napadlo, Rone. Ukážeme jí fotky. Třeba si aspoň na část vzpomene." Podával mi album plné různých fotografií. Na první bylo malé dítě, nejspíš se svými rodiči. A na té další tři malé děti.

„To jsem já. Můj Bože. To jsem já." Kluci vypadali spokojeně.

„Ano, Hermi. To jsi ty. Uprostřed stojí Harry. A ten třetí kluk jsem já." Vypadá to, že Ron má pravdu. Na další fotce byli úplně dva stejní kluci, asi čtrnáctiletí, a malá holčička. Všichni měli stejně rezavé vlasy.

„To je Ginny, moje holka a Ronova sestra, a to jsou její bratři Fred a George. Fred bohužel zemřel."

„To je mi líto." Nebyla to jen planá slova, opravdu mi bylo líto toho vysmátého kluka. Jako bych ho totiž znala. Na další fotce byl Harry s nějakým podivným stvořením, takové jsem nikdy neviděla.

„Harry, kdo to je tady na té fotce s tebou?" Harry přišel blíž ke mně a podíval se na fotku.

„Je to fotka z druhého ročníku. A je to Dobby, domácí skřítek." Domácí skřítek? Dlouhou dobu jsem od něho nemohla odtrhnout oči. Konsternovaně jsem na to stvoření hleděla, jako by mi Dobby chtěl něco říct. Nechceme už žádné mrtvé skřítky, ne? Nemůžeme jim poručit, aby pro nás zemřeli. Ta věta mnou projela jako blesk.

„Rone!" Album mi vypadlo z rukou. Vyběhla jsem k Ronovi, dala mu ruce kolem krku a políbila ho na rty. Konečně jsem udělala to, o čem se mi zdá už celý rok. Ron se ihned vzpamatoval a odpověděl mi s takovým nadšením, že mě zvedl ze země. Tohle bylo tisíckrát lepší než sen.

„Herniono, ty sis vzpomněla. Vzpomněla sis." Ron byl štěstím bez sebe. Vzpomněla jsem si, a to hlavně díky Ronovu polibku. Teď jsem to konečně věděla. Nemilovala jsem ho jen ve snu, ale i doopravdy.

„Miluji tě, Rone."

„Já tebe taky, Hermino. Tak strašně moc." Teď už mi odpověděl ten správný muž, ten jediný muž. Znovu jsem ho políbila. V tuhle chvíli jsem si nepřála dělat nic jiného.

„Já jsem tady taky," připomněl se Harry. Okamžitě jsme od sebe s Ronem odskočili.

„Ptám se vás, Ronalde Weasley, berete si zde přítomnou Hermionu Grangerovou za právoplatnou manželku?"

„Ano," odpověděl Ron a usmál se na mě. Teď kněz obrátil svou pozornost k mé osobě.

„Teď se tedy ptám vás, Herniono Grangerová, berete si zde přítomného Ronalda Weasleyho za právoplatného manžela?"

„Ano!" Konečně jsem vyslovila to pravé osudové ano. Jedině Ron byl ten pravý, milovala jsem ho více než svůj život.

„Prosím, polibte nevěstu." Ron milerád uposlechl. Nejprve se mi jen hluboce zadíval do očí, pak mě lehce políbil na rty a až pak si mě konečně pevně přitáhl k sobě a vášnivě mě políbil.

[ » na začiatok « ]